Životní příběh Rosalie

6. března 2009 v 16:53 |  .:Rosalie Cullen - Nikki Reed:.
"Moji rodiče byli typičtí představitelé střední třídy. Otec měl stálé zaměstnání v bance, na které, jak si teď uvědomuju, byl pyšný - považoval svůj majetek za odměnu za svůj talent a tvrdou práci, a nepřiznával si, že má prostě štěstí. Já jsem tehdy všechno brala jako samozřejmost; u nás doma to vypadalo, jako kdyby velká hospodářská krize byla jenom protivná pomluva. Samozřejmě jsem vídala chudé lidi, ty, kteří neměli štěstí. Můj otec ve mně pěstoval přesvědčení, že si za svoje potíže můžou sami.


Úkolem matky bylo udržovat dům - a mě a mé dva mladší bratry - v bezvadném pořádku. Bylo jasné, že jsem byla jak její první starostí, tak jejím miláčkem. Tehdy jsem to plně nechápala, ale vždycky jsem si tak nějak mlhavě uvědomovala, že moji rodiče nejsou spokojení s tím, co mají, i když toho měli mnohem víc než většina ostatních. Oni chtěli víc. Měli společenské ambice - dneska by se možná řeklo, že byli kariéristi. Moje krása pro ně byla jako dar. Viděli v ní mnohem větší potenciál než já.
Oni spokojení nebyli, - ale ano. Byla jsem nadšená, že jsem, kdo jsem, že jsem Rosalie Haleová. Od mých dvanáctých narozenin se po mně muži dívali všude, kam jsem přišla, a to mě těšilo. Dělalo mi dobře, když moje kamarádky závistivě vzdychaly, kdykoliv se dotkly mých vlasů. Byla jsem šťastná, že je na mě matka pyšná a že mi otec ochotně kupuje krásné šaty.
Věděla jsem přesně, co chci od života, a nezdálo se, že bych to neměla dostat. Chtěla jsem muže, který mě bude milovat a zbožňovat. Chtěla jsem mít velkou svatbu se spoustou květin, aby mě všichni lidé z města viděli, jak kráčím uličkou zavěšená do otce, a říkali si, že jsem ta nejkrásnější nevěsta na světě. Potřebovala jsem k životu obdiv tak jako vzduch, Bello. Bylo to pošetilé a povrchní, ale já jsem byla spokojená." Usmála se, pobavená vlastním hodnocením.
"Moji rodiče na mě měli takový vliv, že jsem toužila i po všech těch materiálních věcech. Chtěla jsem elegantně zařízený velký dům, který by uklízel někdo jiný, a moderní kuchyni, v které by vařil někdo jiný. Jak ti říkám, byla jsem povrchní. Mladá a naprosto povrchní. A neviděla jsem žádný důvod, proč by se mi to nemělo splnit.
Na pár věcech mi obzvlášť záleželo. Hlavně na jedné. Moje nejlepší kamarádka se jmenovala Vera. Vdávala se mladá, bylo jí jenom sedmnáct. Vzala si muže, kterého by moji rodiče rozhodně nepovažovali za dobrou partii - tesaře. O rok později se jim narodil syn, krásný chlapeček s dolíčky a kudrnatými černými vlásky. Bylo to poprvé za celý můj dosavadní život, kdy jsem pocítila skutečnou závist."
Podívala se na mě nečitelnýma očima. "Byla jiná doba. Byla jsem stejně stará jako ty, ale už jsem byla na to všechno připravená. Toužila jsem po vlastním miminku. Chtěla jsem vlastní dům a manžela, který by mě políbil po návratu z práce - jako to měla Vera. Jenom v mých představách ten dům vypadal jinak než Veřin…"
Bylo pro mě těžké představit si svět, který Rosalie znala. Její příběh zněl spíš jako pohádka než jako historie. S mírným zděšením mi došlo, že se velmi blížil světu, který zažil Edward, když byl člověkem, světu, v kterém vyrostl. Přemítala jsem - zatímco Rosalie chvíli seděla mlčky -, jestli mu můj svět připadá stejně nesrozumitelný, jako připadal Rosaliin svět mně.
Rosalie si povzdechla a když pak zase promluvila, její hlas byl jiný, zamyšlenost byla tatam.
"V Rochesteru žila jedna vznešená rodina - ironií osudu se jmenovali Kingovi. Royce King vlastnil banku, v které můj otec pracoval, a patřily mu skoro všechny ostatní výnosné podniky ve městě. Tam mě jeho syn, Royce King Druhý" - její ústa se při vyslovení toho jména zkřivila, jak ho procedila mezi zuby - "spatřil poprvé. Měl převzít místo ředitele banky, a tak si začal obcházet jednotlivé posty. O dva dny později moje matka jakoby náhodou zapomněla poslat oběd za otcem do práce. Pamatuju si, že jsem nechápala, proč trvá na tom, abych si oblékla bílé hedvábné šaty a vyčesala si vlasy, když mám jen zaběhnout do banky." Rosalie se nevesele zasmála.
"Nevšimla jsem si nijak zvlášť, že mě Royce pozoruje. Každý mě pozoroval. Ale toho večera přišly první růže. Po dobu našeho namlouvání mi každý večer poslal kytici růží. Můj pokoj jimi přetékal. Došlo to tak daleko, že když jsem šla ven, voněla jsem růžemi.
Royce byl také hezký. Měl světlejší vlasy než já a bleděmodré oči. Jednou řekl, že mám oči jako fialky, a pak mi kromě růží začal posílat i ty fialky.
Moji rodiče to schvalovali - mírně řečeno. O něčem takovém vždycky snili. A zdálo se, že Royce je všechno, o čem jsem snila já. Princ z pohádky, který přišel, abych se vedle něj stala princeznou. Všechno co jsem chtěla, ale přesto ne víc, než jsem očekávala. Ještě jsme se neznali ani dva měsíce, a už jsme byli zasnoubeni.
Moc času o samotě ve dvou jsme nestrávili. Royce mi tvrdil, že má v práci moc úkolů, a když jsme byli spolu, dělalo mu dobře, když se po nás lidé dívali, když viděli, jak si mě vede. Mně se to taky líbilo. Znamenalo to spoustu večírků, plesů a krásných šatů. Jméno King ti otvíralo každé dveře, lidé ti na přivítanou prostírali pod nohy červený koberec.
Zasnoubení netrvalo dlouho. Začala se plánovat velkolepá svatba. Měly se v ní naplnit všechny moje tužby. Byla jsem naprosto šťastná. Když jsem navštívila Veru, už jsem jí nezáviděla. Představovala jsem si své světlovlasé děti, jak si hrají na rozlehlých trávnících rodinného panství Kingových, a bylo mi jí líto."
Rosalie se najednou odmlčela, zatnula zuby. Vytrhlo mě to z jejího vyprávění a došlo mi, že za chvíli nadejde to hrozné. Nebude žádný šťastný konec, jak slibovala. Přemítala jsem, jestli je tohle důvod, proč má v sobě mnohem víc nevlídnosti a zatrpklosti než všichni ostatní - protože měla na dosah všechno, po čem toužila, když její lidský život náhle skončil.
"Byla jsem toho večera u Very," zašeptala Rosalie. Její obličej byl hladký jako mramor, a stejně tak tvrdý. "Její maličký Henry byl vážně líbezný, samý úsměv a dolíčky - zrovna se naučil sedět. Když jsem odcházela, Vera mě vyprovázela ke dveřím, děťátko v náručí a po boku manžela s paží ovinutou kolem jejího pasu. Políbil ji na tvář, když si myslel, že se nedívám. To mě trápilo. Když mě Royce líbal, nikdy to nebylo takové - takové něžné… Rychle jsem tu myšlenku zapudila. Royce byl můj princ. Jednoho dne budu královnou."
V měsíčním světle se to těžko dalo poznat, ale zdálo se, jako kdyby její křídově bílý obličej ještě více zbledl.
"Na ulicích byla tma, lampy už svítily. Ani jsem si neuvědomila, jak je pozdě." Pokračovala téměř neslyšným šeptem. "Taky byla zima. Velká zima na konec dubna. Svatba měla být už za týden, a já jsem si cestou domů dělala starosti s počasím - to si jasně pamatuju. Pamatuju si každý detail té noci. Tolik jsem se k tomu upínala… zpočátku. Nemyslela jsem na nic jiného. A tak si to pamatuju, zatímco tolik příjemnějších vzpomínek mi totálně vybledlo…"
Povzdechla si a začala zase šeptat. "Ano, dělala jsem si starosti s počasím. …Nechtěla jsem, aby se svatba musela odehrávat uvnitř…
Byla jsem pár ulic od našeho domu, když jsem je uslyšela. Pod rozbitou pouliční lampou stála skupinka mužů, kteří se hlučně smáli. Byli opilí. Zamrzelo mě, že jsem dřív nezavolala otci, aby mě odvezl domů, ale cesta byla tak krátká, že mi to připadalo směšné. A pak mě zavolal jménem.
'Rose!' zakřičel a ostatní se hloupě smáli.
Nevšimla jsem si, že jsou ti opilci tak dobře oblečení. Byl to Royce a pár jeho přátel, synů bohatých občanů města.
'Tady je moje Rose!' zakřičel Royce a smál se s nimi a znělo to stejně tak hloupě. 'Jdeš pozdě. Je nám zima, nechala jsi nás moc dlouho čekat.'
Nikdy předtím jsem ho neviděla opilého. Sem tam přípitek na večírku. Říkal mi, že nemá rád šampaňské. Nedošlo mi, že dává přednost něčemu silnějšímu.
Měl nového přítele - přítelova přítele, který přijel z Atlanty.
'Co jsem ti říkal, Johne,' hulákal Royce, popadl mě za paži a táhl mě blíž. 'Není rozkošnější než všechny ty broskvičky tam u vás v Georgii?'
Ten muž jménem John byl tmavovlasý a opálený. Prohlédl si mě, jako bych byla kůň, kterého chce koupit.
'Těžko říct,' protáhl pomalu. 'Je celá zakrytá.'
Smáli se, Royce s nimi.
Najednou mi Royce strhl z ramen sako - byl to dárek od něj -, až měděné knoflíky upadaly. Rozsypaly se po celé ulici.
'Ukaž se mu, jaká jsi pěkná, Rose!' Znovu se zasmál a pak mi z hlavy strhl klobouk. Jehlice mi trhaly vlasy u kořínků a já jsem vykřikla bolestí. Zdálo se, že se jim to líbí - zvuk mé bolesti…"
Rosalie se na mě najednou podívala, jako kdyby zapomněla, že tam jsem. Byla jsem si jistá, že mám obličej stejně bílý jako ona. Pokud ovšem nebyl zelený.
"Nemusím ti vykládat, co se stalo pak," řekla tiše. "Nechali mě ležet na ulici a se smíchem vrávorali pryč. Mysleli si, že jsem mrtvá. Utahovali si z Royce, že si bude muset najít novou nevěstu. On se smál a říkal, že se napřed bude muset naučit trochu trpělivosti.
Ležela jsem a čekala, že zemřu. Byla mi zima a překvapilo mě, že mi to vadí, když jsem cítila takovou bolest. Začínalo sněžit a já jsem se divila, proč neumírám. Nemohla jsem se dočkat, až nastane smrt a moje bolest skončí. Trvalo to moc dlouho…
Tak mě našel Carlisle. Ucítil krev a přišel zjistit, odkud se vzala. Pamatuju si, že mi vadilo, když mě začal ošetřovat a snažil se mi zachránit život. Nikdy jsem neměla ráda doktora Cullena, ani jeho ženu a jejího bratra - za kterého se Edward tou dobou vydával. Zlobilo mě, že jsou krásnější než já, zvláště ti dva muži. Ale oni do společnosti nechodili, takže jsem je viděla jenom jednou nebo dvakrát.
Myslela jsem, že jsem zemřela, když mě v náručí zvedl ze země a rozběhl se - to kvůli té rychlosti -, připadalo mi, jako bych letěla. Vzpomínám si, že jsem byla zděšená, že bolest nepřestává…
Pak si pamatuju jasnou místnost, kde bylo teplo. Upadala jsem do bezvědomí a byla jsem vděčná, že bolest začíná polevovat. Ale najednou mě začalo řezat něco ostrého, v krku, do zápěstí, do kotníků. Šokovaně jsem vykřikla a napadlo mě, že mě tam přinesl, aby mi ještě víc ubližoval. Pak mě po celém těle začal pálit oheň a já jsem nedovedla myslet na nic jiného. Prosila jsem ho, aby mě zabil. Když se Esme s Edwardem vrátili domů, taky jsem je prosila, aby mě zabili. Carlisle seděl vedle mě. Držel mě za ruku a říkal, že je mu to líto a sliboval, že už to skončí. Pověděl mi všechno a občas jsem ho poslouchala. Pověděl mi, čím je, čím se stávám já. Nevěřila jsem mu. Omlouval se pokaždé, když jsem vykřikla.
Edward neměl radost. Pamatuju si, že jsem slyšela, jak nade mnou diskutují. Občas jsem přestávala křičet. Křičet nebylo k ničemu.
'Co tě to napadlo, Carlisle?' říkal Edward. 'Rosalie Haleová?'" Rosalie dokonale napodobila Edwardův podrážděný tón. "Nelíbil se mi způsob, jakým vyslovil moje jméno, jako kdyby na něm bylo něco špatného.
'Nemohl jsem ji tam nechat jen tak zemřít,' řekl Carlisle tiše. 'Bylo to příliš - příliš strašné, tak nešťastně zmařený život.'
'Já vím,' řekl Edward a mě napadlo, že to zní odmítavě. Rozzlobilo mě to. Tehdy jsem nevěděla, že dokáže vidět přesně to samé, co viděl Carlisle na vlastní oči.
'Tak nešťastně zmařený život. Nemohl jsem ji tam nechat,' opakoval Carlisle šeptem.
'Samozřejmě, že jsi nemohl,' souhlasila Esme.
'Lidé umírají pořád,' připomněl mu Edward tvrdě. 'Nemyslíš, že ji takhle každý pozná? Kingovi rozjedou veliké pátrání - ne že by někdo podezíral skutečného vraha,' zabručel.
Potěšilo mě, že zjevně věděli, že Royce je vinen.
Neuvědomovala jsem si, že už je skoro po všem - že se mi vrací síla a díky tomu jsem schopná soustředit se na to, co říkají. Bolest začala ustupovat od konečků prstů.
'Co s ní budeme dělat?' zeptal se Edward znechuceně - nebo tak mi to alespoň připadalo.
Carlisle si povzdechl. 'To je na ní, samozřejmě. Třeba bude chtít jít vlastní cestou.'
Natolik jsem uvěřila tomu, co mi vyprávěl, že mě tahle jeho slova vyděsila. Věděla jsem, že můj život skončil a že pro mě není cesty zpátky. Nedokázala jsem si představit, že bych byla sama…
Bolest nakonec skončila a oni mi znovu vysvětlili, kdo jsem. Tentokrát jsem jim uvěřila. Cítila jsem žízeň, svou tvrdou kůži; viděla jsem ty jasně červené oči.
Jak jsem byla povrchní, pookřála jsem, když jsem se poprvé viděla v zrcadle. Navzdory těm očím jsem v životě nikoho krásnějšího neviděla." Krátce se sama sobě zasmála. "Chvíli mi trvalo, než jsem na krásu začala svalovat vinu za to, co se mi stalo - než jsem v ní začala vidět prokletí. Přála jsem si, abych bývala byla… no, ne ošklivá, ale normální. Jako Vera. Abych se směla vdát za někoho, kdo by mě miloval a s kým bych měla hezké děti. To jsem vlastně celou dobu chtěla. A stále si myslím, že není přehnané, chtít to od života."
Na chviličku se zamyslela a mě napadlo, že snad znovu zapomněla na moji přítomnost. Ale pak se na mě usmála, její výraz byl najednou vítězoslavný.
"Víš, můj trestní rejstřík je skoro stejně čistý jako Carlisleův," pochlubila se mi. "Jsem na tom lépe než Esme. Tisíckrát lépe než Edward. Nikdy jsem neochutnala lidskou krev," oznámila hrdě.
Pochopila, proč se tvářím zmateně a lámu si hlavu, proč je tedy její rejstřík skoro stejně čistý.
"Ve skutečnosti jsem zabila pět lidí," řekla mi spokojeným tónem. "Jestli je skutečně můžeš nazývat lidmi. Ale byla jsem velmi opatrná, abych neprolila jejich krev - věděla jsem, že bych tomu nedokázala odolat, a nechtěla jsem z nich mít v sobě ani kapičku, chápeš.
Royce jsem si nechala až na konec. Doufala jsem, že se doslechne o smrti svých přátel a pochopí, bude vědět, co ho čeká. Doufala jsem, že mu to strach ještě zhorší. Myslím, že to zapůsobilo. Když jsem ho dostihla, schovával se v místnosti bez oken, za dveřmi tlustými jako u bankovního trezoru, které zvenčí hlídali ozbrojení muži. Aha, tak pardon - sedm vražd," opravila se. "Zapomněla jsem na jeho stráže. Ty mi trvaly jen vteřinu.
Sehrála jsem mu parádní divadlo. Bylo to možná až trochu dětinské. Měla jsem na sobě svatební šaty, které jsem pro tu příležitost ukradla. Křičel, když mě spatřil. Té noci se něco nakřičel. Nechat si ho nakonec byl dobrý nápad - dokázala jsem se lépe ovládat, postupovala jsem pomaleji…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Míša Míša | Web | 6. března 2009 v 16:56 | Reagovat

přečtu si to zachvíli:D

2 RoSaLiE RoSaLiE | Web | 6. března 2009 v 16:56 | Reagovat

RoSaLiE...božežeeee

3 Iva (webmaster) Iva (webmaster) | Web | 6. března 2009 v 17:38 | Reagovat

xD To bude na delší dobu no... Tohle se oběví ve 4.díle nebo 3. Rosalie to vypráví Belle

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama