Twilight: 6.kapitola - Strašidelné historky(1.část)

6. března 2009 v 18:00 |  .:Twilight knížka:.
6. STRAŠIDELNÉ HISTORKY
Seděla jsem ve svém pokoji a snažila se soustředit na třetí dějství Macbetha, ale ve skutečnosti jsem napínala uši, jestli neuslyším svůj náklaďáček. Byla jsem přesvědčená, že bych řev motoru slyšela i přes bušící déšť. Ale když jsem se šla kouknout za záclonu - znovu - najednou tam stál.
Netěšila jsem se na pátek, a bylo to ještě horší, než jsem čekala. Samozřejmě jsem si vyslechla narážky na své omdlívání. Zdálo se, že obzvlášť Jessica má z té historky obrovskou legraci. Naštěstí Mike udržel pusu zavřenou, takže to vypadalo, že o Edwardově zásahu nikdo neví. Ale Jessica měla spoustu otázek, které se týkaly včerejšího oběda.


"Tak co chtěl Edward Cullen včera?" zeptala se mě při trigonometrii.
"Nevím," odpověděla jsem po pravdě. "Vlastně se vůbec nedostal k podstatě věci."
"Vypadalas trochu rozzlobená," nadhodila.
"Vážně?" Udržela jsem lhostejný výraz.
"Víš, nikdy předtím jsem ho neviděla sedět s někým jiným než s členy jeho rodiny. To bylo divný."
"Divný," souhlasila jsem. Zdála se otrávená; prohrábla si netrpělivě temné kadeře - asi doufala, že uslyší něco, z čeho bude dobrá historka, kterou by mohla vykládat dál.
Nejhorší na pátku bylo to, že i když jsem věděla, že tam nebude, pořád jsem doufala. Když jsem vstoupila do jídelny s Jessikou a Mikem, nemohla jsem se ubránit, abych se nepodívala k jeho stolu, kde seděli Rosalie, Alice a Jasper a povídali si, hlavy blízko u sebe. A nemohla jsem zastavit smutek, který mě zaplavoval, když jsem si uvědomila, že nevím, jak dlouho budu muset čekat, než ho zase uvidím.
U mého obvyklého stolu byl každý samé plány na příští den. Mike celý ožil, vkládal velikánskou důvěru v místního meteorologa, který na zítřek sliboval slunce. Dokud ho neuvidím, neuvěřím. Ale dnes bylo tepleji - téměř šestnáct stupňů. Možná, že ten výlet nebude tak úplně na pendrek.
Během oběda jsem zachytila pár nepřátelských pohledů od Lauren, kterým jsem porozuměla, až když jsme všichni společně vycházeli z jídelny. Šla jsem těsně za ní, byla jsem jenom krok od jejích hladkých, stříbrně blonďatých vlasů, a ona o tom neměla ponětí.
"…nechápu, proč Bella," - vyslovila mé jméno s opovržením - "odteďka nesedá s Cullenovými," šeptala Mikovi. Nikdy jsem si nevšimla, jaký má nepříjemný nosový hlas, a byla jsem překvapená záští, která z něj čišela. Neznaly jsme se nijak dobře, rozhodně ne dost na to, aby mě neměla ráda - tak jsem si to aspoň myslela.
"Je to moje kamarádka; sedá s námi," zašeptal Mike loajálně, ale také trochu majetnicky. Zastavila jsem, aby mě přešly Jess s Angelou. Už jsem nechtěla nic slyšet.
* * *
Doma u večeře Charlie neskrýval nadšení nad mým sobotním výletem do La Push. Myslím, že se cítil provinile, že mě nechává o víkendech samotnou doma, ale strávil příliš mnoho let vytvářením svých zvyků, aby je teď porušoval. Samozřejmě znal jména všech spolužáků, kteří pojedou, jejich rodičů a asi i jejich praprarodičů. Zdálo se, že to schvaluje. Přemítala jsem, jestli by schválil i můj plán jet do Seattlu s Edwardem Cullenem. Ne že bych mu o tom chtěla vykládat.
"Tati, znáš místo jménem Goat Rocks nebo tak nějak? Myslím, že je to jižně od Mount Rainier," zeptala jsem se nedbale.
"Jo - proč?"
Pokrčila jsem rameny. "Pár lidí mluvilo o tom, že tam budou tábořit."
"To není moc vhodné místo na táboření," řekl překvapeně. "Je tam moc medvědů. Lidi tam většinou jezdí během lovecké sezóny."
"Aha," zamumlala jsem. "Možná jsem to jméno špatně zachytila."
Chtěla jsem si pospat, ale probudila mě neobvyklá záře. Otevřela jsem oči a uviděla jsem, jak mými okny proudí jasné žluté světlo. Nemohla jsem tomu uvěřit. Spěchala jsem se k oknu přesvědčit, a opravdu, bylo to slunce. Stálo na obloze na špatném místě, moc nízko, a nezdálo se tak blízko, jak by mělo být, ale rozhodně to bylo slunce. Na obzoru se kupily mraky, ale uprostřed bylo vidět velikou modrou skvrnu. Zůstala jsem u okna tak dlouho, jak to šlo, bála jsem se, že když odejdu, ta modrá zase zmizí.
Newtonových obchod se sportovním vybavením byl na sever od města. Už jsem si ho všimla, ale nikdy jsem se tam nezastavila - neměla jsem moc potřebu kupovat outdoorové vybavení, protože jsem nikdy nepobývala venku déle, než bylo nezbytně nutné. Na parkovišti jsem poznala Mikův Suburban a Tylerovu Sentru. Jak jsem zastavila vedle jejich aut, viděla jsem před Suburbanem stát skupinku lidí. Byl tam Erik se dvěma dalšími kluky, kteří se mnou chodili do třídy; byla jsem si celkem jistá, že se jmenují Ben a Conner. Byla tam Jess, z jedné strany měla Angelu, z druhé Lauren. Další tři holky stály s nimi, včetně jedné, kterou jsem si pamatovala, protože jsem přes ni upadla v pátek při tělocviku. Ta se na mě ošklivě podívala, jak jsem vystupovala z auta, a zašeptala něco Lauren. Lauren zavrtěla hlavou s vlasy barvy kukuřičného chmýří a pohrdlivě si mě měřila.
Takže to bude jeden z těch dní.
Alespoň Mike měl radost, že mě vidí.
"Tys přijela!" zavolal potěšeně. "A já jsem říkal, že dneska bude sluníčko, že jo?"
"Slíbila jsem ti, že pojedu," připomněla jsem mu.
"Už čekáme jenom na Leea a Samanthu… pokud jsi ještě někoho nepozvala," dodal Mike.
"Ne," lhala jsem s lehkým srdcem a doufala, že mě při lži nenachytá. Ale také jsem si přála, aby se stal zázrak a Edward se objevil.
Mike vypadal spokojeně.
"Pojedeš se mnou v autě? Je to tamhleto, nebo můžeš jet v minivanu Leeovy mámy."
"Jasně."
Blaženě se usmál. Bylo tak snadné udělat Mikovi radost.
"Můžeš sedět vepředu vedle mě," slíbil mi. Nebylo jednoduché udělat radost Mikovi a současně i Jessice. Viděla jsem, jak na nás Jessica upřeně kouká.
Počty ovšem pracovaly v můj prospěch. Lee přivedl dva lidi navíc, a najednou bylo potřeba každé místo. Podařilo se mi vměstnat Jess mezi Mika a sebe na přední sedadlo Suburbanu. Mike taky mohl projevit víc taktu, ale Jessica se zdála celkem usmířená.
Do La Push to bylo z Forks jenom pětadvacet kilometrů, silnici většinu cesty lemovaly úžasné hustě zelené lesy a pod ní se klikatila široká Quillayute River. Byla jsem ráda, že mám místo u okna. Stáhli jsme zase okýnka - Suburban působil trochu klaustrofobicky, když v něm sedělo devět lidí - a já jsem se snažila absorbovat co nejvíce slunečního světla.
Během svých letních pobytů ve Forks s Charliem jsem byla na plážích kolem La Push mnohokrát, takže míli dlouhý půlměsíc First Beach jsem dobře znala. Pořád mi však připadal úchvatný. Voda byla i ve slunečním světle tmavě šedá, vlny s bílými hřebínky se vzdouvaly k šedému skalnatému pobřeží. Z ocelových vln přístavu se zvedaly ostrovy se strmými útesy po stranách, dosahujícími k hrbolatým vrcholkům, korunovány strohými, do nebe se tyčícími borovicemi. Pláž měla jenom tenký pruh skutečného písku na okraji vody, dál už byly jenom miliony širokých hladkých kamenů, které z dálky vypadaly uniformně šedé, ale zblízka měly všechny odstíny, jaké kámen může mít: cihlovou, mořskou zeleň, levandulovou, modrošedou, matně zlatou. Čára přílivu byla pokryta velkými kusy naplaveného dříví, vyběleného ve slaných vlnách, že vypadalo jako kosti, některé bylo nahromaděné na okraji lesa, některé leželo osaměle, jenom z dosahu vln.
Od vln přicházel čerstvý vítr, studený a slaný. Na vlnách se kolébali pelikáni a rackové a nad nimi kroužil osamělý orel. Po nebi se stále honily mraky, hrozilo, že každou chvíli provedou invazi, ale slunce prozatím statečně svítilo ve své aureole modrého nebe.
Vydali jsme se dolů k pláži, Mike nás vedl ke kruhu z naplavených klád, které se zjevně používaly při sešlostech, jako byla ta naše. Bylo tam i ohniště plné černého popela. Erik a ten kluk, který se myslím jmenoval Ben, sbírali ulámané větve naplaveného dříví ze sušších hromad kolem okraje lesa a brzy měli na starém popelu postavenou hranici v podobě tee-pee.
"Už jsi někdy viděla táborák z naplaveného dříví?" zeptal se mě Mike. Seděla jsem na jedné lavičce barvy kosti; ostatní holky se shromáždily po obou mých stranách a vzrušeně si povídaly. Mike klečel vedle ohně a zapaloval jeden menší klacík cigaretovým zapalovačem.
"Ne," odpověděla jsem, když opatrně umísťoval hořící větvičku do pagody.
"Tak to se ti bude líbit - sleduj ty barvy." Zapálil další malou větvičku a položil ji podél té první. Plameny začaly suché dřevo rychle olizovat.
"Je to modré," řekla jsem překvapeně.
"To dělá ta sůl. Hezké, ne?" Zapálil další kousek, položil ho tam, kde oheň ještě nechytil, a pak si přišel sednout vedle mě. Naštěstí Jess byla z jeho druhé strany. Otočila se k němu a nárokovala si jeho pozornost. Sledovala jsem zvláštní modré a zelené plameny praskající k nebi.
Po půl hodině povídání se pár kluků chtělo projít k blízkým přílivovým jezírkům. Bylo to dilema. Na jednu stranu jsem měla přílivová jezírka moc ráda. Fascinovala mě už jako dítě; byla to jediné, na co jsem se těšila, když jsem měla jet do Forks. Na druhou stranu, taky jsem do nich hodně padala. Na tom nic není, když je vám sedm a máte s sebou tátu. Připomnělo mi to Edwardovu žádost - abych nespadla do oceánu.
Lauren byla ta, která za mě rozhodla. Ona se nechtěla projít, rozhodně na to neměla vhodné boty. Většina ostatních holek kromě Angely a Jessiky se rozhodly zůstat taky na pláži. Čekala jsem, dokud se Tyler s Erikem nenabídli, že s nimi zůstanou, a pak jsem tiše vstala, abych se přidala k těm, co šli na procházku. Mike mi věnoval široký úsměv, když viděl, že jdu.
Procházka nebyla moc dlouhá, akorát se mi nelíbilo, že jsem v lese ztratila nebe. Do zeleného světla lesa se smích adolescentů jaksi nehodil, les byl příliš temný a zlověstný, aby byl v harmonii s veselým žertováním. Musela jsem se při každém kroku velice pečlivě dívat, kam šlapu, abych se vyhnula kořenům dole a větvím nad sebou, a brzy jsem byla pozadu. Nakonec jsem se prodrala smaragdovým okrajem lesa a znovu jsem se ocitla na skalnatém pobřeží. Byl odliv a přílivová říčka tekla kolem nás svou cestou do moře. Podél jejích oblázkovitých břehů byla mělká jezírka, která nikdy úplně nevysychala, a kde se to hemžilo životem.
Byla jsem velmi opatrná, abych se nenakláněla příliš daleko nad malé oceánové rybníčky. Ostatní se nebáli, skákali přes kameny, nakláněli se riskantně přes okraje. Našla jsem si velmi stabilně vypadající kámen na kraji jednoho z největších jezírek a posadila se tam velmi opatrně, očarovaná přírodním akváriem pod sebou. Pugéty zářivých sasanek se neustále vlnily v neviditelném proudu, převracely škeble rozehnané po krajích, schovávajíce tak kraby zalezlé uvnitř, hvězdice nehybně držely přichycené ke kamenům a k sobě navzájem a v jasně zelených mořských řasách se zavlnil jeden malý černý úhoř s bílými rychle se pohybujícími pruhy, který tam čekal, až se moře vrátí. Byla jsem tím naprosto uchvácená, až na jednu malou část mé mysli, která přemítala, co asi teď dělá Edward, a snažila si představit, co by říkal, kdyby tu byl se mnou.
Nakonec kluci dostali hlad, a tak jsem celá ztuhlá vstala a vydala se za nimi zpátky. Tentokrát jsem se snažila lépe s nimi držet krok přes les, takže jsem přirozeně párkrát upadla. Udělala jsem si na dlaních pár mělkých škrábanců, na kolenou džínů jsem měla zelené skvrny, ale mohlo to být horší.
Když jsme se dostali zpátky na First Beach, viděli jsme, že skupina, kterou jsme opustili, se mezitím rozrostla. Jak jsme se přiblížili, viděli jsme lesklé rovné černé vlasy a měděnou kůži nově příchozích, teenagerů z rezervace, kteří se přišli skamarádit. Už se rozdávalo jídlo a kluci spěchali, aby se přihlásili o svůj díl, zatímco nás Erik představoval, jak jsme vstupovali do kruhu z naplaveného dříví. Já s Angelou jsme přišly poslední a jak Erik vyslovil naše jména, všimla jsem si, jak na mě jeden mladší kluk sedící na kamenech vedle ohně se zájmem pohlédl. Posadila jsem se vedle Angely a Mike nám přinesl sendviče a podnos se sodovkami, abychom si vybraly, zatímco ten kluk, který vypadal z hostů nejstarší, ze sebe vysypal jména sedmi dalších, kteří byli s ním. Pochytila jsem akorát to, že jedna z holek se taky jmenuje Jessica a ten kluk, který si mě všiml, byl Jacob.
Bylo příjemné sedět vedle Angely; byla to klidná povaha - necítila potřebu vyplnit každé ticho hovorem. Nechala mě volně přemýšlet a nevyrušovala, zatímco jsme jedly. A já jsem myslela na to, jak mi připadá, že čas ve Forks plyne nesouvisle, někdy události kolem mě míjejí rozmazaně a jen některé výjevy vystupují jasněji než ostatní. A jindy jsou chvíle, kdy je každá vteřina důležitá a vryje se mi hluboko do mysli. Věděla jsem přesně, co ten rozdíl způsobuje, a to mě znepokojovalo.
Během oběda začaly mraky postupovat, zatahovaly se přes modrou oblohu, přes tu chvíli přeletěly přes slunce, vrhaly na pláž dlouhé stíny a očerňovaly vlny. Jakmile jsme dojedli, začali se spolužáci po dvojicích a trojicích loudat pryč. Někteří sešli dolů ke břehu a snažili se házet žabky přes zčeřenou hladinu. Ostatní dávali dohromady druhou expedici k přílivovým jezírkům. Mike - a za ním Jessica jako stín - si to namířili k jedinému obchodu ve vesnici. Někteří z místních šli s nimi; ostatní se přidali k procházce. Když se všichni rozptýlili, seděla jsem na kládě sama, jen s Lauren a Tylerem, kteří se zabývali discmanem, který někoho napadlo přinést, a třemi teenagery z rezervace rozsazenými kolem, včetně kluka jménem Jacob a toho nejstaršího, který vystupoval jako mluvčí.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama