Twilight: 4.kapitola - Pozvání (1.část)

6. března 2009 v 17:59 |  .:Twilight knížka:.
4. POZVÁNÍ
V mém snu byla velká tma a ta trocha slabého světla, co tam byla, jako by vyzařovala z Edwardovy pokožky. Neviděla jsem mu do tváře, jenom jeho záda, jak ode mě odcházel a zanechával mě ve tmě. Navzdory tomu, jak rychle jsem běžela, nemohla jsem ho dohonit; navzdory tomu, jak hlasitě jsem volala, vůbec se neotočil. Celá vyděšená jsem se probudila uprostřed noci a připadalo mi, že hrozně dlouho nemůžu usnout. Poté se objevoval v mých snech téměř každou noc, ale vždycky jen tak na okraji, nikdy na dosah.


Měsíc, který následoval po té nehodě, byl neklidný, napjatý a zpočátku nepříjemný.
Ke svému zděšení jsem se na zbytek týdne ocitla v centru pozornosti. Tyler Crowley byl nemožný, pořád za mnou chodil, posedlý touhou mi to nějak vynahradit. Snažila jsem se ho přesvědčit, že od něj nechci nic víc, než aby na celou tu věc zapomněl - zvlášť když se mi vlastně nic nestalo -, ale on nepřestával naléhat. Pronásledoval mě o přestávkách a při obědě sedal u našeho teď přeplněného stolu. Mike a Erik na něj byli ještě nepříjemnější, než byli na sebe navzájem, což ve mně vzbuzovalo obavy, že jsem získala dalšího nevítaného fanouška.
Zdálo se, že Edward nikoho nezajímá, ačkoliv jsem vysvětlovala všem pořád dokola, že je to hrdina - jak mě vytáhl autu z cesty a jak ho to málem taky srazilo. Snažila jsem se být přesvědčivá. Jessica, Mike, Erik a všichni ostatní vždycky jenom poznamenali, že ho tam ani neviděli, dokud dodávka nebyla odtažena.
V duchu jsem přemítala, proč ho nikdo jiný neviděl stát tak daleko, než tak najednou, neskutečně přispěchal, aby mi zachránil život. Se smutkem jsem si uvědomila možnou příčinu - nikdo jiný nevěnoval Edwardovi tolik pozornosti, jako jsem mu vždycky věnovala já. Nikdo jiný se na něj nedíval tak, jako jsem se na něj dívala já. Jak žalostné.
Edward nikdy nebyl obklopen davy zvědavých okolostojících dychtících po jeho svědectví z první ruky. Lidé se mu vyhýbali jako obvykle. Cullenovi a Haleovi sedali u stejného stolu jako vždycky, nejedli, mluvili jen mezi sebou. Nikdo z nich, obzvlášť Edward, se už po mně nepodíval.
Když seděl vedle mě na hodině, tak daleko, jak jen mu to lavice dovolovala, jako by si vůbec nebyl vědom mé přítomnosti. Jen tu a tam, když se mu ruka najednou zaťala v pěst - kůži napjatou, pod ní vystouplé bílé klouby - říkala jsem si, přece jenom ví, co se kolem něj děje, navzdory tomu, jak se tváří.
Mrzí ho, že mě vytáhl z cesty Tylerově dodávce - k jinému závěru jsem nemohla dojít.
Moc jsem s ním chtěla mluvit a druhý den po nehodě jsem to zkusila. Když jsem ho naposledy viděla před pohotovostí, byli jsme oba tak rozzuření. Já jsem se pořád zlobila, že mi nechce povědět pravdu, ačkoliv já jsem slovo dodržela. Ale on skutečně zachránil můj život, bez ohledu na to, jak to udělal. A můj hněv přes noc polevil a změnil se v uctivý vděk.
Když jsem přišla na biologii, už seděl na svém místě a díval se přímo před sebe. Posadila jsem se, čekala jsem, že se ke mně otočí. Nedával nijak najevo, že si všiml mé přítomnosti.
"Ahoj, Edwarde," pozdravila jsem mile, abych mu ukázala, že se budu chovat slušně.
Otočil hlavu o zlomek směrem ke mně, aniž se na mě podíval, jednou přikývl a pak se koukal jinam.
A to byl poslední kontakt, ke kterému mezi námi došlo, ačkoliv každý den sedal jen pár centimetrů ode mě. Někdy jsem si nemohla pomoct a musela jsem se na něj dívat - ovšem jen z dálky, v jídelně nebo na parkovišti. Sledovala jsem, jak jeho zlaté oči den po dni sotva znatelně nabírají tmavší barvu. Ale ve třídě jsem nedávala víc najevo, že existuje, než dával on vůči mně. Bylo mi mizerně. A sny pokračovaly.
A aby toho nebylo málo, navzdory mým naprostým lžím obsah mých e-mailů zalarmoval Renée natolik, že párkrát volala, celá ustaraná. Snažila jsem se ji přesvědčit, že mám náladu pod psa jenom vinou mizerného počasí.
Alespoň Mike měl radost ze zjevného ochladnutí vztahu mezi mnou a mým partnerem na laborky. Viděla jsem, že mu dělá starosti, že snad na mě Edwardova odvážná záchrana udělala dojem, a ulevilo se mu, když se zdálo, že to má opačný účinek. Získal víc sebedůvěry, před začátkem hodiny biologie si chodil sedat na kraj mé lavice a popovídat si a přitom ignoroval Edwarda stejně důkladně, jako Edward ignoroval nás.
Po tom jediném nebezpečně ledovatém dni se sníh nadobro smyl. Mike byl zklamaný, že nikdy nedošlo na jeho sněhovou bitvu, ale měl radost, že brzy bude možné uskutečnit výlet na pláž. Nadále ovšem hustě pršelo, a týdny ubíhaly.
O další události, která se vynořila na obzoru, mě informovala Jessica - první březnové úterý zavolala, aby se mě zeptala, jestli smí pozvat Mika na jarní ples s dívčí volenkou, který se koná za dva týdny.
"Víš jistě, že ti to nevadí… neměla jsi v plánu pozvat ho sama?" naléhala, když jsem jí řekla, že mi to ani v nejmenším nevadí.
"Ne, Jess, já tam nepůjdu," ujišťovala jsem ji. Tanec byl naprosto mimo okruh mých dovedností.
"Bude to vážně zábava." Její pokus přesvědčit mě byl upřímný jen zpola. Tušila jsem, že Jessica má ráda mou nevysvětlitelnou popularitu víc než mou skutečnou společnost.
"Užij si to s Mikem," povzbuzovala jsem ji.
Druhý den jsem byla při trigonometrii a španělštině překvapená, že Jessica nesrší svým obvyklým elánem a výřečností. Mlčela, když šla se mnou na další hodinu, a já jsem se bála zeptat, proč. Jestli ji Mike odmítl, byla jsem ta poslední, komu by o tom chtěla vykládat.
Moje obavy ještě zesílily během oběda, když si Jessica sedla co nejdál od Mika a živě se bavila s Erikem. Mike byl nezvykle zamlklý.
A mlčel, i když mě doprovázel do třídy, a zakaboněný výraz na jeho tváři nevěstil nic dobrého. Ale téma nenakousl, dokud jsem neseděla na svém místě; on se jako obvykle opíral o mou lavici. Já jsem jako obvykle živě vnímala přítomnost Edwarda, který seděl tak blízko, že bych se ho mohla dotknout, a přesto byl tak vzdálený, jako kdyby byl pouhým výplodem mé představivosti.
"Takže," začal Mike a díval se na podlahu, "Jessica mě pozvala na jarní ples."
"To je skvělé." Nasadila jsem veselý a nadšený tón. "S Jessikou si to báječně užiješ."
"No…" uvázl na mrtvém bodě, když zpozoroval můj úsměv, protože z mojí odpovědi zjevně neměl radost, "já jsem jí řekl, že si to musím rozmyslet."
"Proč bys to dělal?" Podbarvila jsem svůj tón nesouhlasem, ačkoliv jsem pocítila úlevu, že ji přímo neodmítl.
Byl rudý až za ušima, když se zase podíval dolů. Moje rozhodnutí bylo otřeseno lítostí.
"Říkal jsem si, jestli… no, jestli třeba nemáš v plánu pozvat mě ty."
Na chvíli jsem se odmlčela, nenáviděla jsem záchvěv pocitu viny, který mnou projel. Ale koutkem oka jsem viděla, jak se Edwardova hlava reflexivně natočila směrem ke mně.
"Miku, myslím, že bys jí měl říct, že s ní půjdeš," prohlásila jsem.
"Ty už jsi někoho pozvala?" Všiml si Edward, jak po něm Mike střelil očima?
"Ne," ujistila jsem ho. "Já na ten ples vůbec nepůjdu."
"Proč ne?" ptal se Mike.
Nechtěla jsem se pouštět do hazardování s vlastní bezpečností, k čemuž by při tanci nevyhnutelně došlo, takže jsem si rychle vymyslela nový plán.
"Já tu sobotu jedu do Seattlu," vysvětlovala jsem. Stejně jsem potřebovala vypadnout z města - najednou se mi to dokonale hodilo.
"Nemůžeš jet nějaký jiný víkend?"
"Je mi líto, ne," odpověděla jsem. "Neměl bys Jess nechávat déle čekat - je to hrubé."
"Jo, máš pravdu," zamumlal a otočil se, odmítnutý, aby se vrátil na své místo. Zavřela jsem oči a přitiskla jsem si prsty ke spánkům ve snaze vypudit z hlavy vinu a soucit. Pan Banner začal mluvit. Povzdechla jsem si a otevřela oči.
A Edward na mě zvědavě zíral tím svým známým frustrovaným pohledem a jeho černé oči byly teď ještě výmluvnější.
Koukala jsem na něj celá překvapená, čekala jsem, že se rychle podívá jinam. Ale on na mě nepřestával upírat pronikavý pohled. Nedokázala jsem mu uhnout. Ruce se mi roztřásly.
"Pane Cullene?" zavolal ně něj učitel ve snaze získat odpověď na otázku, kterou jsem neslyšela.
"Krebsův cyklus," odpověděl Edward poněkud váhavě a otočil se na pana Bannera.
Okamžitě jsem sklopila oči do učebnice, když už mě nehypnotizoval, a snažila jsem se najít, kde jsme. Zbaběle jako vždycky jsem si přehodila vlasy přes pravé rameno, abych si zakryla obličej. Nemohla jsem uvěřit tomu návalu emocí, který mnou otřásal - jenom proto, že on se na mě po několika týdnech náhodou zase podíval. Přece mu nemůžu dovolit, aby mě takhle ovládal. Je to ubohé. Víc než ubohé, je to nezdravé.
Velmi silně jsem se ho po zbytek hodiny snažila nevnímat, a protože to bylo nemožné, alespoň mu nedávat najevo, že ho vnímám. Když se konečně ozvalo zvonění, otočila jsem se k němu zády, abych si posbírala věci, a čekala jsem, že jako obvykle okamžitě odejde.
"Bello?" Jeho hlas by mi neměl být tak povědomý, jako kdybych ho znala celý život, a ne jenom pár krátkých týdnů.
Pomalu, neochotně jsem se otočila. Nechtěla jsem cítit to, co jsem věděla, že pocítím, když jsem se podívala do jeho příliš dokonalého obličeje. Měla jsem na tváři otrávený výraz, když jsem se k němu konečně otočila; jeho výraz byl nečitelný. Nic neříkal.
"Cože? Ty se mnou zase mluvíš?" zeptala jsem se nakonec, v hlase neúmyslnou stopu uraženosti.
Rty se mu zkroutily, jak potlačoval úsměv. "Ne, vlastně ne," připustil.
Zavřela jsem oči a pomalu jsem vdechovala nosem, vědoma si toho, že skřípu zuby. Čekal.
"Tak co tedy chceš, Edwarde?" zeptala jsem se a držela jsem oči zavřené; takto bylo snadnější mluvit s ním souvisle.
"Omlouvám se." Znělo to upřímně. "Jsem velmi hrubý, já vím. Ale tak je to vážně lepší."
Otevřela jsem oči. Jeho obličej byl velmi vážný.
"Nevím, jak to myslíš," řekla jsem opanovaným hlasem.
"Je lepší, když nebudeme přáteli," vysvětloval. "Věř mi."
Přimhouřila jsem oči. To už jsem předtím slyšela.
"Je velká škoda, žes na to nepřišel dřív," zasyčela jsem skrz zuby. "Mohl sis tak ušetřit všechnu tu lítost."
"Lítost?" to slovo a můj tón ho zjevně vyvedly z míry. "Lítost nad čím?"
"Žes nenechal tu pitomou dodávku, aby mě rozmačkala."
Byl užaslý. Nevěřícně na mě zíral.
Když konečně promluvil, znělo to téměř rozzlobeně. "Ty si myslíš, že lituju, že jsem ti zachránil život?"
"Já to vím," odsekla jsem.
"Nic nevíš." Rozhodně se rozčílil.
Otočila jsem prudce hlavu a zatínala jsem pěsti, abych na něj nevykřičela všechna ta divoká obvinění. Posbírala jsem si knížky, pak jsem vstala a šla ke dveřím. Chtěla jsem dramaticky odkráčet z místnosti, ale samozřejmě jsem se zachytila špičkou boty o práh a knížky se mi rozsypaly. Povzdechla jsem si a sehnula se, abych je posbírala. Byl tam; už je srovnal na hromádku. Podal mi je s kamenným obličejem.
"Díky," řekla jsem ledově.
Přimhouřil oči.
"Nemáš zač," opáčil.
Rychle jsem se napřímila, znovu jsem se k němu otočila zády a odcházela jsem do tělocvičny, ani jsem se neohlédla.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama