Twilight: 15.kapitola - Cullenovi(2.část)

6. března 2009 v 18:04 |  .:Twilight knížka:.
"Kde jsou Alice a Jasper?" zeptal se Edward, ale nikdo neodpověděl, protože ti dva se právě objevili na vrchu širokého schodiště.
"Ahoj, Edwarde!" zavolala Alice nadšeně. Seběhla dolů po schodech, proud černých vlasů a bílé pleti, a přede mnou se náhle a půvabně zastavila. Carlisle a Esme po ní vystřelili varovné pohledy, ale mně se to líbilo. Bylo to přirozené - tedy pro ni.


"Ahoj, Bello!" řekla Alice a poskočila dopředu, aby mě políbila na tvář. Jestli se Carlisle a Esme předtím tvářili obezřetně, teď byli ohromení. V mých očích byl také šok, ale měla jsem velkou radost z jejího upřímného přijetí. Byla jsem vyděšená, když jsem cítila, jak Edward po mém boku ztuhl. Pohlédla jsem mu do obličeje, ale jeho výraz byl nečitelný.
"Opravdu hezky voníš, nikdy předtím jsem si toho nevšimla," poznamenala. Uvedlo mě to do velikých rozpaků.
Nikdo z nás nevěděl moc co říct a pak se tam objevil Jasper - vysoký, podobající se lvu. Kolem mě se rozprostřel pocit uvolněnosti a já jsem byla najednou v pohodě, navzdory tomuhle místu. Edward se na Jaspera podíval a povytáhl obočí, a já jsem si vzpomněla, co Jasper umí.
"Ahoj, Bello," pozdravil mě. Držel si odstup, nenapřáhl ke mně ruku k potřesení. Ale bylo nemožné cítit se vedle něj nepříjemně.
"Ahoj, Jaspere." Nesměle jsem se usmála napřed na něj, pak na ostatní. "Ráda vás všechny poznávám - máte moc krásný dům," dodala jsem zdvořile.
"Díky," řekla Esme. "Jsme tak rádi, že jsi přišla." Mluvila procítěně a já jsem si uvědomila, že si o mně myslí, že jsem statečná.
Také jsem si všimla, že Rosalii a Emmetta není nikde vidět a vzpomněla jsem si na Edwardovo příliš nevinné popření, když jsem se ho ptala, jestli mě ostatní nemají rádi.
Carlisle mě vyrušil z tohoto toku myšlenek, když vrhl po Edwardovi významný, naléhavý pohled. Koutkem oka jsem viděla, jak Edward přikývl.
Podívala jsem se stranou ve snaze chovat se zdvořile. Moje oči se znovu zatoulaly ke krásnému nástroji na pódiu vedle dveří. Najednou jsem si vzpomněla na svůj sen z dětství, že kdybych někdy vyhrála v loterii, koupila byl mamince velké piano. Nebyla nijak zvlášť dobrá pianistka, hrála jenom doma pro sebe na klavír z bazaru, ale já jsem se na ni při tom hrozně ráda dívala. Byla šťastná, hudba ji úplně pohltila - připadala mi tenkrát jako nějaká nová, tajemná bytost, najednou to nebyla ta maminka, kterou jsem znala. Samozřejmě mě nechala zapsat do hodin klavíru, ale jako většina dětí jsem kňourala tak dlouho, až mi dovolila toho nechat.
Esme si všimla, kam se dívám.
"Umíš hrát?" zeptala se a naklonila hlavu k pianu.
Zavrtěla jsem hlavou. "Vůbec ne. Ale je tak krásné. To je vaše?"
"Ne," zasmála se. "Edward ti neřekl, že je muzikální?"
"Ne." Přimhouřenýma očima jsem se podívala na jeho najednou nevinný výraz. "Měla jsem to asi uhodnout."
Esme zvedla zmateně jemné obočí.
"Edward totiž umí všechno, víte?" vysvětlila jsem.
Jasper se uchichtl a Esme vrhla na Edwarda káravý pohled.
"Doufám, že ses nepředváděl - je to nevychované," zamračila se.
"Jenom trošku," zasmál se zlehka. Její obličej přitom zjihl a oba si vyměnili krátký pohled, kterému jsem nerozuměla, ačkoliv Esme se tvářila téměř uspokojeně.
"On je totiž moc skromný," upřesnila jsem.
"No, tak jí zahraj," povzbuzovala ho Esme.
"Zrovna jsi říkala, že se nemám předvádět, že je to nevychovanost," namítl.
"Každé pravidlo má výjimky," odpověděla.
"Ráda bych tě slyšela hrát," souhlasila jsem.
"Tak domluveno." Esme ho postrčila k pianu. Táhl mě s sebou, posadil mě na lavičku vedle sebe.
Věnoval mi dlouhý, zoufalý pohled, než se obrátil ke klaviatuře.
A pak se jeho prsty rychle rozběhly po slonovinových klávesách a místnost se zaplnila skladbou tak obtížnou, tak bohatou, že bylo nemožné uvěřit, že hraje jenom jeden pár rukou. Cítila jsem, jak mi klesla brada, pusa se mi otevřela úžasem a uslyšela jsem, jak se za mnou někdo tiše zahihňal, když viděl mou reakci.
Edward se na mě nenuceně podíval - hudba kolem nás nepřestávala proudit - a mrkl. "Líbí se ti to?"
"To jsi napsal ty?" vydechla jsem, jak mi to najednou došlo.
Přikývl. "Esme má tuhle skladbu moc ráda."
Zavřela jsem oči a zavrtěla hlavou.
"Co se děje?"
"Připadám si vedle tebe tak nicotná."
Hudba zpomalila, ztišila se a zněžněla, a já jsem ke svému překvapení poznala za tou záplavou tónů melodii jeho ukolébavky.
"K téhle jsi mě inspirovala ty," řekl tiše. Hudba byla neuvěřitelně líbezná.
Nemohla jsem mluvit.
"Líbíš se jim, víš," prohodil jako by mimochodem. "Zvláště Esme."
Pohlédla jsem za sebe, ale ta velká místnost teď byla prázdná.
"Kam šli?"
"Velmi nenápadně nám chtěli nechat trochu soukromí, předpokládám."
Povzdechla jsem si. "Oni mě mají rádi. Ale Rosalie a Emmett…" odmlčela jsem se, nebyla jsem si jistá, jak vyjádřit své pochybnosti.
Zamračil se. "Nedělej si kvůli Rosalii hlavu," řekl a jeho oči byly široké a přesvědčivé. "Ona se umoudří."
Skepticky jsem našpulila rty. "Emmett?"
"No, on si myslí, že já jsem blázen, to je pravda, ale s tebou nemá problém. Snaží se vysvětlit to Rosalii."
"Co ji tak rozčiluje?" Nebyla jsem si jistá, jestli chci znát odpověď.
Zhluboka si povzdechl. "Rosalie se nejvíc pere s… s tím, co jsme. Je pro ni těžké mít tu někoho zvenčí, kdo zná pravdu. A je trochu žárlivá."
"Rosalie žárlí na mě?" zeptala jsem se nevěřícně. Snažila jsem se představit si vesmír, v kterém by si někdo tak úchvatný jako Rosalie dokázal najít důvod žárlit na někoho, jako jsem já.
"Ty jsi člověk." Pokrčil rameny. "To ti závidí."
"Aha," zamumlala jsem, stále ohromená. "I Jasper, ovšem…"
"Za to můžu vážně já," řekl. "Říkal jsem ti, že on náš způsob života zkouší nejkratší dobu. Varoval jsem ho, aby si držel odstup."
Vzpomněla jsem si, jaký je pro to důvod, a otřásla jsem se.
"Esme a Carlisle…?" pokračovala jsem rychle, aby si toho nevšiml.
"Ti jsou šťastní, když vidí, že já jsem šťastný. Skutečně, Esme by nevadilo, kdybys měla třetí oko a na nohou plovací blány. Celou tu dobu si o mě dělala starosti, bála se, že v mé podstatě něco chybí, že jsem byl příliš mladý, když mě Carlisle proměnil… Je v sedmém nebi. Pokaždé, když se tě dotknu, se div nezalyká spokojeností."
"Alice se zdá velmi… nadšená."
"Alice má svůj vlastní způsob nazírání věcí," ucedil skrz zuby.
"A ty mi to nevysvětlíš, viď?"
Chvíli bylo ticho. Uvědomil si, že vím, že mi něco skrývá. Mně zase došlo, že mi neprozradí všechno. Ne teď.
"Co ti to Carlisle předtím říkal?"
Jeho obočí se stáhlo k sobě. "Ty sis toho všimla, viď?"
Pokrčila jsem rameny. "Přirozeně."
Na pár vteřin se na mě zamyšleně podíval, než odpověděl. "Chtěl mi povědět nějaké novinky - nevěděl, jestli bych o tom před tebou chtěl mluvit."
"A chtěl bys?"
"Budu muset, protože příštích pár dnů - nebo týdnů - tě budu muset trochu… víc chránit, a nechtěl bych, aby sis myslela, že jsem ve své podstatě nesnesitelný tyran."
"Co se děje?"
"Zatím se neděje nic. Alice jenom viděla nějaké návštěvníky, kteří se tu brzy objeví. Vědí, že jsme tady, a jsou zvědaví."
"Návštěvníci?"
"Ano… tedy, oni nejsou jako my, samozřejmě - myslím pokud jde o jejich lovecké zvyky. Pravděpodobně nepřijdou vůbec do města, ale já tě rozhodně nepustím z dohledu, dokud neodejdou."
Zachvěla jsem se.
"Konečně rozumná reakce!" zamumlal. "Už jsem si začínal myslet, že nemáš vůbec žádný pud sebezáchovy."
Nechala jsem to bez odpovědi, dívala se stranou, moje oči znovu bloudily po prostorné místnosti.
Následoval můj pohled. "Něco takového jsi nečekala, viď?" zeptal se samolibě.
"Ne," připustila jsem.
"Žádné rakve, hromady lebek v koutech; myslím, že ani nemáme pavučiny… jaké to pro tebe musí být zklamání," pokračoval uličnicky.
Ignorovala jsem jeho škádlení. "Je to tak světlé… tak otevřené."
Byl vážnější, když odpovídal. "To je jediné místo, kde se nikdy nemusíme skrývat."
Píseň, kterou stále hrál, moje píseň, dozněla do konce, závěrečné akordy se nesly v melancholičtější tónině. Poslední nota zůstala dojímavě viset v tichu.
"Děkuju," zašeptala jsem. Uvědomila jsem si, že mám v očích slzy. Rozpačitě jsem je setřela.
Dotkl se koutku mého oka a chytil jednu, která mi unikla. Zvedl prst a zamyšleně tu kapičku zkoumal. Pak - tak rychle, že jsem si nemohla být jistá, že to skutečně udělal - si strčil prst do pusy, aby ji ochutnal.
Tázavě jsem se na něj podívala a on se díval dlouho zpátky na mě, než se konečně usmál.
"Chceš si prohlédnout dům?"
"Nikde žádné rakve?" ověřovala jsem si, ale sarkasmus v mém hlasu nedokázal tak úplně zakrýt lehkou, ale upřímnou úzkost, kterou jsem cítila.
Zasmál se, vzal mě za ruku a vedl mě pryč od piana.
"Nikde žádné rakve," slíbil.
Šli jsme po masivním schodišti, ruka mi klouzala po saténově hladkém madle. Vysoká hala v prvním patře byla obložena dřevem medové barvy, stejně jako podlaha.
"Rosaliin a Emmettův pokoj… Carlisleova pracovna… Alicin pokoj…" ukazoval, jak mě vedl podle dveří.
Byl by pokračoval, ale já jsem se oněměle zastavila na konci haly a zírala jsem nevěřícně na předmět visící na stěně nad mou hlavou. Edward se zachechtal nad mým udiveným výrazem.
"Klidně se směj," řekl. "Je to tak trochu ironické."
Nesmála jsem se. Moje ruka se automaticky zvedla, s prstem nataženým, jako kdyby se chtěla dotknout velkého dřevěného kříže, jeho temné patiny kontrastující se světlejším odstínem na zdi. Ale nedotkla jsem se ho, ačkoliv jsem byla zvědavá, jestli starobylé dřevo bude na dotyk tak hedvábné, jak vypadalo.
"Musí být velmi starý," hádala jsem.
Pokrčil rameny. "Počátek třicátých let sedmnáctého století, plus mínus."
Odtrhla jsem oči od kříže a vykulila je na něj.
"Proč ho tady máte?" podivila jsem se.
"Nostalgie. Patřil Carlisleovu otci."
"On sbíral starožitnosti?" namítla jsem pochybovačně.
"Ne. Sám ho vyřezal. Visel v kostele nad kazatelnou, ze které kázal."
Nebyla jsem si jistá, jestli můj obličej prozrazuje, jak jsem šokovaná, ale raději jsem se otočila a dívala se na ten prostý starý kříž. Rychle jsem v duchu počítala; kříž byl přes tři sta sedmdesát let starý. Rozprostřelo se ticho, jak jsem se v duchu snažila představit si tu spoustu let.
"Jsi v pořádku?" zeptal se ustaraně.
"Kolik je Carlisleovi?" zeptala jsem se tiše s očima stále upřenýma vzhůru.
"Právě oslaví své tří sté šedesáté druhé narozeniny," odpověděl Edward. Podívala jsem se zpátky na něj, v očích milion otázek.
Pozorně mě sledoval, když začal vyprávět.
"Carlisle se narodil v Londýně, myslí si, že někdy na začátku čtyřicátých let sedmnáctého století. Obyčejní lidé tehdy nezaznamenávali čas tak přesně. Bylo to ovšem těsně před začátkem Cromwellovy vlády."
Nepohnula jsem ani brvou, protože jsem věděla, že mě sleduje, a napjatě jsem poslouchala. Bylo to snadnější, když jsem se nesnažila tomu uvěřit.
"Byl jediným synem anglikánského pastora. Jeho matka zemřela při porodu. Jeho otec byl netolerantní člověk. Jak se k moci dostali protestanti, stal se nadšeným pronásledovatelem katolíků a vyznavačů ostatních náboženství. Také velmi silně věřil v existenci zla. Vedl hony na čarodějnice, vlkodlaky… a upíry." Ztuhla jsem při tom slově. Jsem si jistá, že si toho všiml, ale pokračoval bez přerušení.
"Upálili mnoho nevinných lidí - ti skuteční upíři se samozřejmě nedali tak snadno chytit.
Když pastor zestárl, pověřil hony svého poslušného syna. Zpočátku byl pro něj Carlisle zklamáním; odkládal obvinění, neviděl démony tam, kde neexistovali. Ale byl vytrvalý a chytřejší než jeho otec. Opravdu odhalil skupinu skutečných upírů, kteří žili schovaní v městských kanálech a vycházeli jenom v noci na lov. V těch dobách, kdy příšery nebyly jenom mýty a legendami, tak žili mnozí z nich.
Lidé samozřejmě popadli vidle a pochodně -" jeho krátký smích byl teď zlověstnější - "a čekali na místě, které Carlisle označil, až příšery vyjdou na ulici. Nakonec se jeden upír objevil."
Jeho hlas byl velmi tichý; natahovala jsem uši, abych slyšela slova.
"Musel být velmi starý a slabý hlady. Carlisle ho slyšel, jak latinsky zavolal na ostatní, když zachytil pach davu. Utíkal ulicemi a Carlisle - bylo mu třiadvacet a byl velmi rychlý - vedl stíhání. Ten tvor by jim dokázal snadno utéct, ale Carlisle si myslí, že měl příliš velký hlad, takže se otočil a zaútočil. Napřed napadl Carlislea, ale ostatní byli blízko za ním, tak se otočil, aby se bránil. Dva muže zabil a třetího odtáhl s sebou. Carlislea nechal krvácejícího ležet na ulici."
Odmlčel se. Cítila jsem, že něco vynechává, že přede mnou něco tají.
"Carlisle věděl, co jeho otec udělá. Těla budou spálena - cokoliv infikované nestvůrou musí být zničeno. Carlisle instinktivně jednal tak, aby si zachránil vlastní život. Odplazil se z ulice, zatímco dav stíhal zloducha a jeho oběť. Tři dny se schovával ve sklepě, zahrabaný do hnijících brambor. Je zázrak, že dokázal být zticha, a zůstat tak neodhalený.
Pak bylo po všem, a on si uvědomil, čím se stal."
Nejsem si jistá, co můj obličej prozrazoval, ale Edward se najednou odmlčel.
"Jak ti je?" zeptal se.
"Jsem v pohodě," ujistila jsem ho. A ačkoliv jsem si váhavě kousala ret, musel vidět zvědavost, která mi žhnula z očí.
Usmál se. "Předpokládám, že pro mě máš pár dalších otázek."
"Pár."
Odhalil v úsměvu zářivé zuby. Pokračoval v cestě halou a táhl mě za ruku s sebou. "No tak pojď," povzbuzoval mě. "Něco ti ukážu."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama