Twilight: 11.kapitola - Komplikace(2.část)

6. března 2009 v 18:03 |  .:Twilight knížka:.
Čekal v autě. Vypadalo to, že se nedívá, jak za sebou zavírám dveře, aniž bych se obtěžovala zamknout. Šla jsem k autu a plaše jsem se zastavila, než jsem otevřela dveře a nastoupila. Usmíval se, byl uvolněný - a jako obvykle, mučivě dokonalý a krásný.
"Dobré ráno." Jeho hlas byl hedvábný. "Jak se dnes máš?" Přejížděl mi očima po tváři, jako kdyby jeho otázka byla něco víc než prostá zdvořilost.


"Dobře, díky." Vždycky mi bylo dobře - víc než dobře - když jsem byla blízko něho.
Jeho pohled spočinul na mých kruzích pod očima. "Vypadáš unaveně."
"Nemohla jsem spát," přiznala jsem a automaticky si přehodila vlasy přes rameno, aby mi neviděl do obličeje.
"Já taky ne," zažertoval a nastartoval motor. Už jsem si začínala zvykat na to tiché předení. Byla jsem si jistá, že mě řev mého náklaďáku vyděsí, až ho zase budu muset někdy řídit.
Zasmála jsem se. "To je asi pravda. Předpokládám, že jsem spala jenom o trochu víc než ty."
"O to se tedy vsadím."
"Tak co jsi dělal včera večer?" zeptala jsem se.
Uchechtl se. "Ani nápad. Dneska otázky pokládám já."
"Jo, to máš pravdu. Co chceš vědět?" Čelo se mi zvrásnilo. Nedokázala jsem si představit, co by ho na mně tak mohlo zajímat.
"Jaká je tvoje oblíbená barva?" zeptal se s vážnou tváří.
Obrátila jsem oči vzhůru. "To se mění den ode dne."
"Jaká je tvoje oblíbená barva dneska?" Byl pořád vážný.
"Asi hnědá." Měla jsem tendenci oblékat se podle nálady.
Ušklíbl se a porušil tak svůj vážný výraz. "Hnědá?" zeptal se skepticky.
"Jasně. Hnědá je teplá. Stýská se mi po hnědé. Všechno, co by mělo být hnědé - kmeny stromů, kameny, bláto - je tady celé pokryto čvachtavým zeleným příkrovem," stěžovala jsem si.
Zdálo se, že ho moje brblání uchvátilo. Na chviličku se zamyslel a díval se mi přitom do očí.
"Máš pravdu," usoudil, zase vážný. "Hnědá je teplá." Natáhl se rychle, ale přesto poněkud váhavě, aby mi shrnul vlasy zpátky na záda.
Teď už jsme byli u školy. Otočil se na mě, když zajel na parkovací místo.
"Jakou hudbu si teď pouštíš na cédéčku?" zeptal se a tvářil se tak vážně, jako kdyby se dožadoval přiznání k vraždě.
Uvědomila jsem si, že jsem ještě nevyndala to cédéčko, co mi dal Phil. Když jsem řekla jméno kapely, pokřiveně se usmál, v očích podivný výraz. Otevřel přihrádku pod svým přehrávačem, vytáhl jedno z asi třiceti cédéček, která byla nacpána do malého prostoru, a podal mi ho.
"Od Debussyho k tomuhle?" zvedl obočí.
Bylo to to samé cédéčko. Dívala jsem se na povědomý obal, oči sklopené.
Takhle to pokračovalo po zbytek dne. Zatímco mě doprovázel na angličtinu, když se se mnou setkal po španělštině, celou dobu oběda se mě neúnavně vyptával na každý nevýznamný detail mé existence. Filmy, které mám ráda a které ne, těch pár míst, kde jsem byla, a mnoho míst, kam bych chtěla jet, a knihy - donekonečna knihy.
Nemohla jsem si vzpomenout, kdy jsem toho naposledy tolik namluvila. Povětšinou jsem byla na rozpacích, že ho určitě nudím. Ale naprosté soustředění v jeho obličeji a jeho nekonečný proud otázek mě nutily pokračovat. Jeho otázky byly většinou lehké, jenom velmi málo z nich mi vehnalo do tváře červenou. A když jsem zrudla, spustilo to další příval otázek.
Třeba když se mě ptal na můj oblíbený drahokam, a já jsem bez přemýšlení plácla topaz. Střílel po mně otázkami takovou rychlostí, že jsem měla pocit, že podstupuju nějaký ten psychiatrický test, kdy odpovídáte prvním slovem, které vám padne na jazyk. Byla jsem si jistá, že by pokračoval v tom svém seznamu, který v duchu procházel, kdybych se nezačervenala. Obličej mi zrudl, protože až donedávna byl mým oblíbeným drahokamem granát. Nemohla jsem si nevzpomenout na důvod toho posunu, když jsem mu zírala do těch topazových očí. A on samozřejmě nedal pokoj, dokud jsem nepřiznala, proč jsem na rozpacích.
"Pověz mi to," poručil nakonec, když přesvědčování selhalo - selhalo jen proto, že jsem se neodvažovala na něj podívat.
"Takovou barvu mají dnes tvoje oči," povzdechla jsem si rezignovaně s pohledem upřeným na své ruce a pohrávala si s pramínkem vlasů. "Předpokládám, že kdyby ses mě zeptal za dva týdny, řekla bych onyx." Ve své nedobrovolné upřímnosti jsem toho zase prozradila víc, než bylo nutné, a přemítala jsem, jestli to vyprovokuje ten podivný hněv, který vzplanul, kdykoliv jsem ujela a odhalila příliš jasně, jak jsem jím posedlá.
Ale jeho odmlka byla velmi krátká.
"Jaké jsou tvoje nejoblíbenější kytky?" vypálil.
Vzdychla jsem úlevně a pokračovala v psychoanalýze.
Biologie byla zase komplikace. Edward pokračoval ve svém kvízu, dokud do místnosti nevstoupil pan Banner, který zase táhl stolek s televizí a videem. Když přistupoval k vypínači, všimla jsem si, že si Edward posunul svou židli kousíček dál ode mne. Nepomohlo to. Jakmile místnost potemněla, byla tam ta samá elektrická jiskra, to samé neklidné toužení po dotyku jako včera.
Naklonila jsem se dopředu na stůl, položila si bradu na složené ruce a prsty svírala okraj lavice ve snaze ignorovat bláznivou touhu, která mě zneklidňovala. Nedívala jsem se na něj, bála jsem se, že kdyby se na mě podíval, o to těžší bych měla sebeovládání. Upřímně jsem se snažila sledovat film, ale na konci hodiny jsem netušila, nač jsem se právě dívala. Znovu jsem vydechla úlevou, když pan Banner rozsvítil světla a konečně jsem pohlédla na Edwarda; on se na mě podíval s rozpolceným výrazem.
V tichu vstal a pak stál bez pohnutí a čekal na mě. Mlčky jsme šli k tělocvičně jako včera. A stejně jako včera se beze slova dotkl mého obličeje - tentokrát mě hřbetem své studené ruky jednou pohladil od spánku k čelisti - pak se otočil a odešel.
Tělocvik uběhl rychle, když jsem sledovala Mikovu badmintonovou one-man show. Dneska se mnou nemluvil, buďto v reakci na můj prázdný výraz, nebo protože se stále zlobil kvůli naší včerejší slovní potyčce. Někde v koutku duše jsem kvůli tomu měla špatný pocit. Ale nemohla jsem se na něj soustředit.
Potom jsem se spěchala převléknout, celá nesvá, věděla jsem, že čím rychleji to zvládnu, tím dřív budu s Edwardem. Pod tím tlakem jsem ovšem byla ještě neohrabanější než obvykle, ale konečně se mi podařilo dostat se ze dveří. Pocítila jsem stejnou úlevu, když jsem ho tam viděla stát, po obličeji se mi automaticky roztáhl široký úsměv. Oplatil mi ho a pak zase začal se svým křížovým výslechem.
Jeho otázky teď však byly jiné, nedalo se na ně tak snadno odpovědět. Chtěl vědět, po čem z domova se mi stýská, trval na popisu všeho, co neznal. Seděli jsme před Charlieho domem několik hodin. Mezitím nebe potemnělo a pak se spustil liják.
Snažila jsem se popisovat nemožné věci, jako vůni karbolu - hořkou, lehce pryskyřičnou, a přesto příjemnou, vysoký, naříkavý zvuk cikád v červenci, řídké porosty stromů, nebe, prostírající se modrobíle od obzoru k obzoru, tu a tam lehce přerušované nízkými horami z fialových sopečných vyvřelin. Nejtěžší na tom bylo vysvětlit, proč mi to připadá tak krásné - ospravedlnit krásu, která nespočívala v řídké, trnité vegetaci, jež často vypadala napůl mrtvá, krásu, která měla víc co dělat s obnaženou krajinou, s mělkými prohlubněmi údolí mezi skalnatými kopci, s tím, jak se nastavovaly slunci. Zjistila jsem, že si pomáhám rukama, jak jsem se snažila všechno mu to popsat.
Jeho tiché, do hloubky jdoucí otázky mi umožňovaly volně hovořit. Ve ztlumeném světle bouřky šly stranou rozpaky z toho, že mluvím jenom já. Nakonec, když jsem dokončila detailní popisování svého věčně neuklizeného pokoje doma, se Edward odmlčel, místo aby odpověděl další otázkou.
"Skončil jsi?" zeptala jsem se s úlevou.
"Ani náhodou - ale tvůj otec bude brzy doma."
"Charlie!" Najednou jsem si vzpomněla na jeho existenci a povzdechla jsem si. Podívala jsem se na nebe potemnělé deštěm, ale nic jsem z něj nevyčetla. "Jak moc je pozdě?" přemítala jsem nahlas, když jsem se dívala na hodinky. Čas mě překvapil - Charlie už bude na cestě domů.
"Stmívá se," zamumlal Edward, podíval se na západní obzor, ztemnělý mraky. Hlas měl zamyšlený, jako kdyby jeho mysl byla někde daleko. Dívala jsem se na něj, jak zíral do prázdna přes přední sklo.
Najednou se mi zadíval do očí.
"To je pro nás nejbezpečnější část dne," řekl a odpověděl tak na mou nevyslovenou otázku. "Nejpoklidnější čas. Ale svým způsobem také nejsmutnější… konec dalšího dne, návrat noci. Tma je tak předvídatelná, nemyslíš?" Usmál se melancholicky.
"Mám noc ráda. Bez tmy bychom nikdy neviděli hvězdy." Zamračila jsem se. "Ne že by tady byly vidět moc často."
Zasmál se a nálada se najednou odlehčila.
"Charlie tu bude za pár minut. Takže pokud mu nechceš povědět, že budeš v sobotu se mnou…" zvedl obočí.
"Díky, ale ne, díky." Posbírala jsem si učebnice a uvědomila jsem si, že jsem ztuhlá z tak dlouhého sezení. "Takže zítra je tedy řada na mně?"
"Rozhodně ne!" Jeho obličej byl naoko rozzlobený. "Říkal jsem ti přece, že jsem ještě neskončil, nebo snad ne?"
"Co ještě máš?"
"To poznáš zítra." Natáhl se prese mě, aby mi otevřel dveře, a jeho náhlá blízkost způsobila, že se mi srdce zuřivě rozbušilo.
Ale ruka mu ztuhla na rukojeti.
"To není dobré," zamumlal.
"Co je?" Byla jsem překvapená, když jsem viděla, že má zaťatou čelist a rozhněvaný pohled.
Na zlomek vteřiny na mě pohlédl. "Další komplikace," odpověděl ponuře.
Jedním rychlým pohybem otevřel dveře dokořán a pak se ode mě rychle odklonil, téměř přikrčený.
Mou pozornost upoutal záblesk světlometů v dešti. V zatáčce jen pár metrů odsud se objevilo tmavé auto a mířilo k nám.
"Charlie je za rohem," varoval a zíral do lijáku na to druhé auto.
Okamžitě jsem vyskočila ven, navzdory své zmatenosti a zvědavosti. Déšť byl hlasitější, jak mi klouzal po bundě.
Snažila jsem se rozeznat obrysy na předním sedadle druhého auta, ale byla příliš tma. Viděla jsem Edwarda osvětleného září reflektorů toho nového auta; pořád zíral dopředu, pohled měl upřený na něco nebo na někoho, koho jsem neviděla. Jeho výraz byl podivnou směsicí frustrace a vzdoru.
Pak nastartoval motor a pneumatiky zakvílely na mokré dlažbě. Za pár vteřin bylo Volvo z dohledu.
"Ahoj, Bello," zavolal povědomý chraplavý hlas z místa řidiče malého černého auta.
"Jacobe?" zeptala jsem se a mžourala do deště. Právě v tu chvíli se za rohem objevilo policejní auto, jeho světla zářila na posádku auta přede mnou.
Jacob už lezl ven, jeho široký úsměv byl viditelný i v té tmě. Na místě spolujezdce byl mnohem starší člověk, podsaditý muž s nezapomenutelným obličejem - obličejem, který jakoby přetékal, tváře mu spočívaly na ramenou, vrásky se táhly po červenohnědé kůži jako na staré kožené bundě. A ty překvapivě povědomé oči, které se zdály současně jak příliš mladé, tak příliš staré na ten široký obličej, v kterém byly posazeny. Jacobův otec, Billy Black. Okamžitě jsem ho poznala, ačkoliv za těch více než pět let, co jsem ho neviděla, jsem dokázala zapomenout jeho jméno, když o něm Charlie mluvil ten první den tady. Zíral na mě, zkoumavě si prohlížel můj obličej, takže jsem se na něj váhavě usmála. Oči měl vytřeštěné, jako v šoku nebo strachy, veliké nozdry rozšířené. Můj úsměv pohasl.
Další komplikace, řekl Edward.
Billy na mě stále pohlížel napjatýma, úzkostnýma očima. V duchu jsem zasténala. Copak Billy Edwarda tak snadno poznal? Opravdu věří těm nemožným legendám, kterým se poškleboval jeho syn?
Odpověď v Billyho očích byla jasná. Ano. Ano, věří.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama