Twilight: 10.kapitola - Vyptávání(1.část)

6. března 2009 v 18:02 |  .:Twilight knížka:.
10. VYPTÁVÁNÍ
Ráno bylo velmi těžké přesvědčit tu část mé osobnosti, která tvrdila, že včerejší noc byla jen sen. Na mé straně nestála ani logika, ani selský rozum. Držela jsem se věcí, které jsem si nemohla vyfantazírovat - třeba jeho vůně. Byla jsem si jistá, že tohle se mi nikdy nemohlo jen tak zdát.
Venku za oknem bylo mlhavo a naprosto dokonalá tma. Neměl žádný důvod nebýt dnes ve škole. Oblékla jsem se teple, měla jsem na paměti, že nemám bundu. Další důkaz, že moje vzpomínky jsou pravdivé.


Když jsem sešla dolů, Charlie už byl zase pryč - šla jsem později, než jsem si uvědomovala. Polkla jsem na tři kousnutí čokoládovou tyčinku, zapila to mlékem přímo z krabice a pak jsem spěchala ven ze dveří. Doufala jsem, že déšť počká, dokud nenajdu Jessiku.
Bylo neobvykle mlhavo; vzduch byl skoro jako zakouřený. Mlha byla ledově studená, když se mi přilepila na obnaženou kůži obličeje a krku. Nemohla jsem se dočkat, až si v autě pustím topení. Mlha byla tak hustá, že jsem ujela několik stop po příjezdové cestě, než jsem si všimla, že na ní stojí další auto. Srdce mi zadunělo, zajíklo se a pak se zase rozběhlo dvojnásobnou rychlostí.
Neviděla jsem, odkud přišel, ale najednou tam stál a otvíral mi dveře.
"Nechceš jet dneska se mnou?" zeptal se, pobavený tím, že mě zase vyvedl z míry. V jeho hlasu byla nejistota. Opravdu mi dával na vybranou - mohla jsem odmítnout, a on v to částečně doufal. Byla to marná naděje.
"Chci, děkuju," odpověděla jsem a snažila se udržet klidný hlas. Jak jsem nastoupila do vyhřátého auta, všimla jsem si, že přes opěrku hlavy na sedadle spolujezdce je přehozené jeho hnědé sako. Dveře se za mnou zavřely a dříve, než by mělo být možné, seděl vedle mě a startoval auto.
"Přinesl jsem ti sako. Nechci, abys onemocněla nebo tak." Jeho hlas byl rezervovaný. Všimla jsem si, že sám žádné sako nemá, jenom světle šedý svetr s výstřihem do véčka. Tkanina zase těsně obepínala jeho dokonale svalnatou hruď. Jenom díky tomu krásnému obličeji jsem dokázala odtrhnout pohled od jeho těla.
"Nejsem cukrová panenka," protestovala jsem, ale přitáhla jsem si sako na klín a prostrčila paže těmi příliš dlouhými rukávy, zvědavá, jestli je ta vůně opravdu tak příjemná, jak jsem si ji pamatovala. Byla lepší.
"Vážně?" opáčil hlasem tak tichým, že jsem si nebyla jistá, jestli chtěl, abych to slyšela.
Jeli jsme zamlženými ulicemi, zase moc rychle, a připadali jsme si divně. Alespoň já tedy ano. Včera večer všechny zábrany padly… téměř všechny. Nevěděla jsem, jestli k sobě budeme stále tak upřímní. Svazovalo mi to jazyk. Čekala jsem, až promluví.
Otočil se a usmál se na mě. "Copak, dneska žádných dvacet otázek?"
"Trápí tě moje otázky?" zeptala jsem se s úlevou.
"Ne tolik jako tvoje reakce." Tvářil se, jako když vtipkuje, ale nemohla jsem si být jistá.
Zamračila jsem se. "Reaguju špatně?"
"Ne, to je ten problém. Bereš všechno tak v klidu - to je nepřirozené. Nutí mě to přemítat, co si vážně myslíš."
"Vždycky ti říkám, co si opravdu myslím."
"Ale vybíráš jen něco," obvinil mě.
"Nijak moc."
"Dost, aby mě to dovádělo k šílenství."
"Ty to nechceš slyšet," zamumlala jsem skoro šeptem. Jakmile byla ta slova venku, hned jsem jich litovala. Bolest v mém hlasu byla velmi slabá; mohla jsem jenom doufat, že si jí nevšiml.
Neodpověděl a já jsem přemítala, jestli jsem pokazila atmosféru. Jeho obličej byl nečitelný. Zajížděli jsme na školní parkoviště. Něco mi opožděně došlo.
"Kde máš zbytek rodiny?" zeptala jsem se - byla jsem hrozně ráda, že jsem s ním sama, ale vzpomněla jsem si, že jeho auto bývá obvykle plné.
"Jeli s Rosalií." Pokrčil rameny, zatímco parkoval vedle nablýskaného červeného kabrioletu se zataženou střechou. "Okázalé, viď?"
"Hm, páni," vydechla jsem. "Když má tohle, proč jezdí s tebou?"
"Jak jsem říkal, je to okázalé. Snažíme se splynout."
"Tobě se to nedaří." Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou, jak jsme vystupovali z auta. Už jsem neměla zpoždění; díky jeho šílené jízdě jsem se dostala do školy v dostatečném předstihu. "Tak proč jela Rosalie dneska svým autem, když je tak nápadné?"
"Nevšimla sis? Já teď porušuju všechna pravidla." Počkal na mě před autem a pak šel ke škole těsně vedle mě. Chtěla jsem překonat tu krátkou vzdálenost, natáhnout ruku a dotknout se ho, ale bála jsem se, že by se mu to nelíbilo.
"Proč vůbec máte takováhle auta?" přemítala jsem nahlas. "Když vám jde o to, abyste měli soukromí?"
"Je to požitek," připustil s rozpustilým úsměvem. "Všichni máme rádi rychlou jízdu."
"Jasně," zamumlala jsem šeptem.
Pod převislou střechou jídelny čekala Jessica, oči jí div nevypadly z důlků. Přes rameno, bohudíky, měla mou bundu.
"Ahoj, Jessiko," pozdravila jsem, když jsme byli krok od ní. "Dík, žes nezapomněla." Podala mi bundu beze slov.
"Dobré ráno, Jessiko," pozdravil ji Edward zdvořile. Nebyla to vážně jeho chyba, že měl tak neodolatelný hlas. Nebo podmanivé oči.
"Ehm… ahoj." Upřela na mě své velké oči ve snaze posbírat své zmatené myšlenky. "Asi se uvidíme na trigonometrii, viď." Věnovala mi významný pohled a já jsem potlačila povzdech. Co jí pro všechno na světě řeknu?
"Jo, tam se uvidíme."
Odešla, ale dvakrát se zastavila, aby se po nás podívala přes rameno.
"Co jí řekneš?" zamumlal Edward.
"Hele, myslela jsem si, že mi neumíš číst myšlenky!" zasyčela jsem.
"Neumím," řekl zaraženě. Pak, když pochopil, oči se mu rozjasnily. "Ovšem umím číst její - bude na tebe čekat a jak přijdeš do třídy, hned se na tebe vrhne."
Zasténala jsem, jak jsem si stahovala jeho sako a podávala mu ho. Pak jsem si navlékla svou bundu. Přehodil si sako přes ruku.
"Tak co jí řekneš?"
"Malou nápovědu?" zaprosila jsem. "Co chce vědět?"
Zavrtěl hlavou, uličnicky se zašklebil. "To není fér."
"Ne, nepodělit se o to, co víš - to není fér."
Na chvilku zvolnil, jak jsme šli. Zastavili jsme se přede dveřmi učebny, kde jsem měla první hodinu.
"Chce vědět, jestli spolu tajně randíme. A chce vědět, co ke mně cítíš," řekl nakonec.
"Týjo. Co bych měla říct?" snažila jsem se udržet svůj výraz velmi nevinný. Lidé cestou do třídy chodili kolem nás, pravděpodobně zírali, ale já jsem je skoro nevnímala.
"Hmmm." Zastavil se, aby chytil uvolněnou kadeř vlasů, které se mi uvolnily z gumičky na krku, a zavinul ji zpátky na místo. Srdce se mi hyperaktivně rozbušilo. "Předpokládám, že na to první bys jí mohla říct ano… jestli ti to nevadí - je to snadnější než jakékoli další vysvětlování."
"Mně to nevadí," hlesla jsem slabě.
"A pokud jde o její druhou otázku… no, sám si na ni rád poslechnu odpověď." Jeden koutek úst povytáhl do mého oblíbeného nevyrovnaného úsměvu. Nestihla jsem tak rychle popadnout dech, abych na tu poznámku odpověděla. Otočil se a odcházel.
"Uvidíme se u oběda," zavolal na mě přes rameno. Tři lidé vcházející do dveří se zastavili a podívali se na mě.
Spěchala jsem do třídy, zrudlá a podrážděná. Podvodník jeden. Teď jsem si dělala ještě větší starosti kvůli tomu, co mám říct Jessice. Posadila jsem se na své obvyklé místo a rozzlobeně jsem práskla taškou na zem.
"Ahoj, Bello," pozdravil Mike z místa vedle mě. Vzhlédla jsem. Měl divný, téměř odevzdaný pohled. "Jak bylo v Port Angeles?"
"Jak bylo…" Nevěděla jsem, jak to shrnout. "Skvěle," dokončila jsem chabě. "Jessica si koupila vážně krásné šaty."
"Říkala něco o pondělním večeru?" zeptal se a oči se mu rozjasnily. Usmála jsem se, jaký obrat rozhovor nabral.
"Říkala, že si to vážně užila," ujistila jsem ho.
"Fakticky?" zeptal se nadšeně.
"No jasně."
Pan Mason pak okřikl třídu, aby bylo ticho, a požádal, abychom se věnovali svým písemkám. Angličtina a pak občanka uběhly ani nevím jak, protože jsem si dělala starosti, jak všechno vysvětlím Jessice, a děsila jsem se toho, že Edward skrze její myšlenky bude opravdu poslouchat, co jsem řekla. Tahle jeho dovednost mohla být pěkně na obtíž - pokud mi s její pomocí zrovna nezachraňoval život.
Na konci druhé hodiny už byla mlha téměř rozpuštěná, ale den byl stále tmavý, nebe zatažené nízkými, utlačujícími mraky. Usmála jsem se na ně.
Edward měl samozřejmě pravdu. Když jsem vstoupila do třídy před trigonometrií, Jessica už seděla na svém místě v zadní řadě a málem nadskakovala vzrušením. Váhavě jsem si šla sednout vedle ní ve snaze přesvědčit sebe samu, že bude lepší mít to za sebou co nejdřív.
"Pověz mi všechno!" poručila, ještě než jsem dosedla.
"Co chceš vědět?" vytáčela jsem se.
"Co se stalo včera večer?"
"Koupil mi večeři a pak mě dovezl domů."
Zírala na mě, její výraz byl pochybovačně neústupný. "Jak ses dostala domů tak rychle?"
"Jezdí jako maniak. Bylo to děsivé." Doufala jsem, že tohle slyšel.
"Bylo to jako rande - řekla jsi mu, že se tam setkáte?"
Na to jsem nepomyslela. "Ne - byla jsem vážně překvapená, když jsem ho tam viděla."
Její rty se zkrabatily nespokojeností nad průhlednou upřímností v mém hlasu.
"Ale dneska tě vyzvedl cestou do školy?" pokračovala.
"Ano - to bylo taky překvapení. Všiml si, že jsem včera večer neměla bundu," vysvětlovala jsem.
"Takže půjdete zase ven?"
"Nabídl mi, že mě v sobotu doveze do Seattlu - protože si myslí, že můj náklaďáček to nezvládne - to se počítá?"
"Ano," přikývla.
"No, tak tedy ano."
"Pá-á-ni," natáhla to slovo do tří slabik. "Edward Cullen."
"Já vím," souhlasila jsem. "Páni" na to ani nestačilo.
"Počkej!" ruce jí vylétly dlaněmi ke mně, jako kdyby zastavovala dopravu. "Políbil tě?"
"Ne," zamumlala jsem. "To tak není."
Vypadala nespokojeně. Jsem si jistá, že já taky.
"Myslíš, že v sobotu…?" zvedla obočí.
"O tom vážně pochybuju." Nespokojenost v mém hlase byla jen chabě zastíraná.
"O čem jste si povídali?" šeptem ze mě mačkala informace. Hodina už začala, ale pan Varner nedával pozor a my jsme nebyly jediné, kdo si ještě povídal.
"Nevím, Jess, o spoustě věcí," zašeptala jsem zpátky. "Trochu jsme si povídali o eseji na angličtinu." Trochu, trošičku, trošilínku. Myslím, že to zmínil jen tak mimochodem.
"Prosím tě, Bello," zaprosila. "Pověz mi nějaké podrobnosti."
"No… dobře, tak jednu mám. Měla bys vidět tu servírku, jak s ním flirtovala - bylo to přes míru. Ale on jí nevěnoval vůbec žádnou pozornost." Ať si z toho vybere, co chce.
"To je dobré znamení," přikývla. "Byla hezká?"
"Moc - a bylo jí asi tak devatenáct nebo dvacet."
"Tím líp. Určitě se mu líbíš."
"Taky si to myslím, ale těžko říct. Je vždycky tak tajnůstkářsky," dodala jsem s povzdechem.
"Nevím, kde bereš tu odvahu být s ním o samotě," vydechla.
"Proč?" byla jsem šokovaná, ale ona mou reakci nepochopila.
"Je takový… nahání strach. Nevěděla bych, co mu říkat." Udělala obličej, pravděpodobně si vzpomněla na dnešní ráno nebo včerejší večer, když na ni upřel zdrcující sílu svých očí.
"Taky mám určité potíže udržet myšlenky, když jsem s ním," přiznala jsem se.
"Aha, tak to tedy je. On je vážně neuvěřitelně úžasný." Jessica pokrčila rameny, jako kdyby se tím vysvětlovaly všechny nedostatky. A soudě podle jejího pohledu, jí tohle vysvětlení stačilo.
"Je na něm mnohem víc než to."
"Vážně? A co třeba?"
Zamrzelo mě, že jsem neskončila dřív. A taky jsem pevně doufala, že stran toho poslouchání si dělal jenom legraci.
"Neumím to správně vysvětlit… ale ještě neuvěřitelnější je to, co se skrývá za tou tváří." Upír, který chce být hodný - který pobíhá kolem a zachraňuje lidské životy, aby nebyl zrůda… zírala jsem na přední stěnu místnosti.
"Je to možné?" zachichotala se.
Ignorovala jsem ji, snažila jsem se tvářit, jako že dávám pozor, co říká pan Varner.
"Takže ho máš ráda." Nehodlala to ještě vzdát.
"Ano," odpověděla jsem stručně.
"Chci říct, máš ho opravdu ráda?" naléhala.
"Ano," řekla jsem znovu a začervenala se. Doufala jsem, že tento detail se v jejích myšlenkách nezobrazí.
Už měla dost jednoslabičných odpovědí. "Jak moc ho máš ráda?"
"Hrozně moc," zašeptala jsem. "Víc, než má rád on mě. Ale nechápu, jak bych tomu mohla pomoct." Povzdechla jsem si, jeden ruměnec přešel do druhého.
Pak bohudíky pan Varner Jessiku vyvolal.
Během hodiny už nedostala šanci zase na to téma začít, a jakmile se ozvalo zvonění, podnikla jsem úhybný manévr.
"Na angličtině se mě Mike ptal, jestli ses nějak zmiňovala o pondělním večeru," nadhodila jsem.
"Děláš si legraci! Cos mu řekla?!" vydechla, naprosto vyvedená z míry.
"No, že jsi říkala, že sis to moc užila - myslím, že ho to potěšilo."
"Pověz mi přesně, co říkal, a cos mu přesně odpověděla!"
Strávily jsme zbytek cesty rozpitváváním větných struktur a většinu španělštiny podrobným popisem výrazů Mikova obličeje. Nebyla bych tak ochotná to líčit, kdybych se nebála, že se předmět hovoru stočí zpátky na mě.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama