Breaking Dawn:3.kapitola - Velký den

7. března 2009 v 14:18 |  .:Breaking Dawn knížka:.
3. Velký den

Bleskově jsem otevřela oči.
Zadýchaná a chvějící se jsem ležela ještě několik minut ve své teplé posteli, pokoušejíc se osvobodit od děsivého snu. Obloha za mým oknem přešla z černé na šedou a následně na bledě růžovou, zatímco jsem čekala, až se tlukot mého srdce opět ustálí.
Když jsem se konečně vrátila do reality mého mírně chaotického, důvěrně známého pokoje, byla jsem sama sebou znechucená. O čem to sakra sním noc před svojí svatbou! To mám z toho, že se nechám uchvátit děsivými historkami uprostřed noci.


Dychtivá setřást ze sebe tu noční můru, jsem se oblékla a zamířila dolů do kuchyně dlouho předtím, než bylo nutné. Nejdřív uklidím už tak dost čisté místnosti, a potom co Charlie vstane, mu udělám palačinky. Byla jsem příliš rozrušená, než abych se starala o svoji vlastní snídani - jen jsem netrpělivě seděla na svém místě, zatímco jedl.
"Paní Weberová tě vyzvedne ve tři hodiny," připomněla jsem mu.
"Nemám dneska na práci nic jiného, než přivést faráře, Bells. Je nepravděpodobné, že zapomenu na svoji jedinou povinnost." Charlie si vzal kvůli svatbě celý den volno, takže rozhodně nebyl zahlcený starostmi. Chvílemi kradmo koukal ke schodišti, kde se nacházela jeho rybářská výbava.
"To není jediné, co máš udělat. Taky musíš být oblečený a reprezentativní."
Zamračil se do své misky cereálií a zamumlal si pod vousy. "Opičárna."
Ozvalo se razantní zaklepání na dveře.
"Myslíš si, jak to nemáš těžký," ušklíbla jsem se, zatímco jsem vstala. "Ale Alice mě bude celý den zkrášlovat."
Charlie přikývl, připouštějíc že ho postihlo menší utrpení. Sehnula jsem hlavu a líbla ho do vlasů, když jsem kolem něj procházela - zrudl a zakuckal se - a pokračovala ke dveřím otevřít své nejlepší přítelkyni a brzy-sestře.
Aliciny krátké černé vlasy nebyly rozježené jako obvykle - měla je upravené do úhledných vln kolem jejího uličnického obličeje, přesně jak to nosila, když chtěla vypadat elegantně. Vytáhla mě z domu s mým "Ahoj, Charlie," volajíc jí přes rameno.
Sjela mě pohledem, sotva jsem nastoupila do jejího Porsche.
"Do háje, podívej se na svoje oči!" zasyčela vytýkavě. "Co jsi dělala? Zůstala vzhůru celou noc?"
"Skoro."
Probodla mě pohledem. "Mám jenom omezený čas, abych tě učinila omračující, Bello - možná by ses měla lépe starat o můj pracovní materiál."
"Nikdo neočekává, že budu omračující. Podle mě je mnohem větším problémem, že bych mohla usnout uprostřed obřadu a neříct svoje ano ve správnou chvíli. Potom by mi Edward utekl."
Rozesmála se. "Hodím po tobě svojí kyticí, jestli jenom přimhouříš oči."
"Díky."
"Při nejmenším máš spoustu času vyspat se zítra v letadle."
Nadzvedla jsem obočí. Zítra, zopakovala jsem si v duchu. I když vyrazíme dneska večer po recepci, zítra budeme ještě pořád v letadle… takže se nechystáme do Boise v Idahu. Edward mi v tomhle směru nic neprozradil. Nevadily mi záhady, ale bylo divné nevědět, kde budu zítra spát. Nebo spíš nespát, doufejme…
Alice si uvědomila, že prozradila něco, co neměla, a zamračila se.
"Máš všechno sbaleno a přichystáno," řekla, aby mě rozptýlila.
Fungovalo to. "Alice, přála bych si, abys mě nechala sbalit si svoje vlastní věci!"
"To by napovědělo příliš mnoho."
"A přišla bys příležitost jít nakupovat."
"Už za deset hodin budeš moje oficiální sestra… Je čas přenést se přes svůj odpor k novému oblečení."
Zlostně jsem hleděla ven skrz čelní sklo dokud jsme nebyly skoro u domu.
"Už se vrátil?" zeptala jsem se.
"Neboj, bude tu ještě než začne hrát hudba. Ale stejně ho nesmíš vidět, bez ohledu na to, kdy se vrátí. Dodržujeme tradice."
Odfrkla jsem si. "Tradice!"
"Dobře, s výjimkou nevěsty a ženicha."
"Moc dobře víš, že už stejně nahlížel."
"Ale ne - to je důvod, proč jsem jediná osoba, která tě může vidět v šatech. Byla jsem opravdu velice opatrná, abych na to nemyslela, když byl poblíž."
"No super," řekla jsem, jakmile jsme zahnuly na příjezdovou cestu, "koukám, že ses rozhodla pro maturitní výzdobu." Tři míle cesty opětovně lemované tisíci blikotajících světýlek. Tentokrát přidala ještě bílé saténové mašličky.
"Kdo šetří, tomu nechybí. Užij si to, protože výzdobu v domě ještě nesmíš vidět." Zajela do prostorné garáže severně od hlavní budovy; Emmettův velký Jeep byl stále pryč.
"A od kdy přesně není nevěstě dovoleno vidět výzdobu?" protestovala jsem.
"Od té doby, co mě pověřila přípravami. Chci, abys byla skutečně ohromená, až půjdeš dolů ze schodů."
Než mě nechala vstoupit do kuchyně, zakryla mi oči rukama. Okamžitě mě do nosu uhodila omamná vůně.
"Co je to?" zajímala jsem, jakmile mě vzala do domu.
"Je to příliš?" Alicin hlas nezvykle ustaraný.
"Voní to báječně!" ujistila jsem ji - bylo to téměř opojné, ale ne příliš ohromující, vyváženost mezi několika různými vůněmi byla delikátní a bezchybná. "Pomerančové květy… lilie … a ještě něco - mám pravdu?
"Správně, Bello. Zapomněla jsi jenom na frézie a růže."
Neodkryla mi oči dokud jsme nebyly v její až příliš velké koupelně. Zírala jsem na dlouhý pult zaskládaný vybavením hodným salónu krásy, a pocítila nedostatek spánku minulé noci.
"Je to vážně nezbytné? Vedle něho stejně budu vypadat obyčejně, bez ohledu na to, co se mnou uděláš."
Zatlačila mě do nízké růžové židličky. "Až s tebou skončím, nikdo si netroufne nazvat tě obyčejnou."
"Jenom proto, že se budou bát, abys jim nevysála krev," zamumlala jsem. Pohodlně jsem se opřela a zavřela oči, doufajíc, že to celé prospím. Spánek ke mně střídavě přicházel a zase odcházel, zatímco čistila, pudrovala a zdokonalovala každičkou část mého těla.
Bylo po obědě, když Rosalie prošla skrz koupelnové dveře v třpytivých stříbrných šatech s jemnou korunkou nasazenou na zlatých vlasech. Až se mi skoro chtělo brečet, jak nádherná byla. Jaký mělo smysl se snažit, když byla poblíž Rosalie?
"Jsou zpátky," řekla a okamžitě mě popadl záchvat dětinské touhy ho vidět. Edward byl doma.
"Drž ho odsud!"
"Dneska ti nebude překážet," uklidnila ji Rosalie. "Na to si svůj život příliš cení. Esme je ven poslala dokončit potřebné. Chceš nějak pomoci? Mohla bych jí učesat."
Spadla mi čelist. Pátrala jsem v hlavě, jestli už jsem od ní zažila podobné ochoty směřující na moji osobu.
Rosalie mě nikdy neměla zrovna v oblibě. Po té, co byla atmosféra mezi námi víc než napjatá, se cítila uražená mojí volbou. Třebas měla svoji neskutečnou krásu, lásku svojí rodiny a spřízněnou duši v Emmettovi, všechno by to vyměnila za možnost být člověkem. A já necitlivě zahodila všechno, co kdy v životě chtěla, na smetiště. To mě zrovna neučinilo její favoritkou.
"Jasně," řekla Alice nenuceně. "Můžeš začít s natáčením. Mám to promyšlený. Závoj přijde sem, dolů." Její ruce se mi začaly proplétat vlasy, zvedajíc je a přemisťujíc, ukazujíc tak dopodrobna, co mi vlastně na hlavě chtěla vytvořit. Když skončila s návodem, Rozáliiny ruce nahradily ty její a rychlými, sotva cítitelnými dotyky dávala mým vlasům ten správný tvar. Alice se vrátila zpátky k mému obličeji.
Poté co Rosalie obdržela slova chvály za úpravu mých vlasů, byla poslána pro moje šaty a následně najít Jaspera, který by měl jet vyzvednout moji mámu a její manžela Phila z hotelu. Z přízemí ke mně slabě doléhalo neustálé otvírání a zavírání dveří. Lidé se po nás začaly pomalu vyptávat.
Alice mě přinutila vstát, aby mi přes hlavu mohla snáze přetáhnout šaty a neponičit při tom účes ani líčení. Kolena se mi třásla tak hrozně, že mi jen ztěží dokázala zapnout perlový náhrdelník.
"Dýchej zhluboka, Bello," uklidňovala mě. "A snaž se uklidnit. Začíná se ti roztékat obličej."
Zatvářila jsem se nanejvýš sarkasticky. "To přežiju."
"Musím si teď skočit obléct se. Zvládneš to tady dvě minuty sama?"
"Uh… možná?"
Protočila oči a vyběhla ze dveří.
Soustředila jsem se na svůj dech, počítala každé vyprázdnění mých plic a zírala na podivný vzor, které osvětlení v koupelně vytvářelo na mé lesklé sukni. Bála jsem se podívat do zrcadla - příliš vyděšena z představy sebe sama ve svatebních šatech, která by u mě vyvolala nejvyšší stupeň panického záchvatu.
Alice se vrátila ještě než jsem napočítala dvoustý nádech, na sobě šaty splývající jí po štíhlém těle jako stříbrný vodopád.
"Alice - no páni."
"To nic není. Dneska se na mě stejně nebude nikdo dívat. Ne dokud ty budeš v místnosti."
"Ha ha."
"A co ty? Zvládáš to sama nebo sem mám přivést Jaspera?"
"Už jsou zpátky? Je tady moje máma?"
"Zrovna sem míří. Jde po schodech."
Od doby, co Renée před dvěma dny přiletěla, jsem s ní strávila každičkou minutu, kterou jsem mohla - každou minutu, kterou jsem ji mohla udržet od Esme a výzdoby. Užila si tady víc než dítě zamknuté přes noc v Disneylandu. Svým způsobem jsem se cítila stejně tak podrážděná jako Charlie. Všechny ty na ni tak nezvyklé, leč o to víc zbytečné, obavy …
"No teda, Bello!" zaječela nadšením, ještě než úplně vstoupila do místnosti. "Zlatíčko, vypadáš tak nádherně! Asi se rozbrečím! Alice, jsi úžasná! Ty a Esme byste se měly profesionálně věnovat plánování svateb. Kde si objevila tyhle šaty? Jsou božské! Tak půvabné, tak elegantní. Bello, vypadáš jakoby právě vystoupila z knih Jane Austenové." Hlas mé matky zněl trochu vzdáleně, celá místnost byla mírně rozmazaná. "Jak nápadité, postavit téma svatby na Bellině prstenu. Tak romantické! Vědět, že byl v Edwardově rodině od osmnáctého století!"
Vyměnily jsme si s Alicí spiklenecký pohled. Moje máma byla totálně mimo z šatů, které vypadaly víc než sto let staré. A svatba se netočila okolo prstenu, ale kolem Edwarda samotného.
Ve dveřích si někdo hlasitě odkašlal.
"Renée, podle Esme je čas se jít usadit," ozval se Charlie.
"No Charlie, je z tebe hotový švihák!" řekla mu Renée téměř šokovaně. To vysvětlovalo rozpaky v Charlieho odpovědi.
"Alice si mě vzala do parády."
"To už je vážně tolik?" řekla si Renée pro sebe, znějíc skoro stejně nervózně, jako já jsem se cítila. "Jak rychle to běží. Točí se mi z toho hlava."
Tak to jsme byly dvě.
"Obejmi mě, než půjdu dolů," naléhala Renée. "Ale opatrně, ať nic nezničíme."
Jemně mě objala kolem pasu a zamířila ke dveřím. Okamžitě se otočila zpátky ke mně.
"Svatá dobroto, skoro jsem zapomněla! Charlie, kde je ta krabička?"
Táta si chvilku prohledával kapsy, než vytáhl malou bílou krabičku, kterou podal Renée. Otevřela ji a podržela přede mnou.
"Něco modrého," řekla.
"A taky něco starého. Byly tvé babičky Swanové," dodal Charlie. "Dali jsme je klenotníkovi, aby nahradil chybějící safíry."
V krabičce byly dva stříbrné hřebínky do vlasů. Tmavě modré safíry na nich byly seskupené v složitých květinových tvarech.
Stáhlo se mi hrdlo. "Mami, tati… to jste neměli."
"Alice by nás nenechala udělat nic jiného," vysvětlila Renée. "Pokaždé, když jsme se o to pokusili, málem nám utrhla hlavu."
Z úst se mi vydralo mírně hysterické zahihňání.
Alice k nám přistoupila a zastrčila mi oba hřebínky do vlasů. "Tady je něco starého a něco modrého," přemítala a ustoupila o několik kroků dozadu, aby si mě mohla prohlédnout. "A tvoje šaty jsou nové… takže tady-"
Něco po mě hodila. Automaticky jsem to chytla. V dlaních mi přistál průsvitně bílý podvazek.
"To je moje a budu to chtít zpátky," oznámila mi.
Zrudla jsem.
"Super," řekla Alice se zadostiučiněním. "Trochu barvy - přesně to jsi potřebovala. Jsi oficiálně perfektní." S úsměvem gratulujícím si k svému úspěchu se otočila na moje rodiče. "Renée, vážně už musíš jít dolů."
"Rozkaz, madam." Renée mi poslala vzdušný polibek a spěšně opustila místnost.
"Charlie, mohl by si donést květiny, prosím?"
Když Charlie odešel, Alice mi sebrala podvazek z rukou, sehnula se a nadzvedla mi sukni. Vyjekla jsem a zapotácela se, když její studené ruce popadly můj kotník; dopravila podvazek na jeho místo.
Byla zpátky na nohou ještě než se Charlie vrátil s dvěma nadýchanými pugety. Vůně růží, pomerančových květů a frézií mě pohltila jako neviditelná mlha.
Rosalie - po Edwardovi druhý nejlepší hudebník v rodině - začala v přízemí hrát na piáno. Zprudka jsem oddechovala.
"Klid, Bells," řekl mi Charlie a nervózně se podíval na Alici. "Vypadá, že omdlí. Myslíš, že to zvládne?"
Její hlas zněl velice vzdálený. Přestala jsem cítit nohy.
"Bude muset."
Alice se vedle mě postavila na špičky, upřeně se mi podívala do očí a sevřela mi zápěstí.
"Soustřeď se, Bello. Edward už na tebe dole čeká."
Zhluboka jsem se nadechla, snažíc se uklidnit.
Hudba pomalu přecházela do další skladby. Charlie do mě šťouchl. "Bells, jsme na řadě."
"Bello?" vrátila mě zpátky do reality Alice, stále držící moje zápěstí.
"Ano," pískla jsem. "Edward. Dobře." Nechala jsem ji odvést z mě místností a zavěsila se Charliemu na nabídnuté rámě.
Hudba byla v hale mnohem hlasitější. Linula se nahoru schodištěm doprovázená příjemnou vůní milionu květin. Soustředila jsem se myšlenku Edwarda čekajícího dole a sunula se v před.
Hudba mi přišla povědomá, byl to mírně přikrášlený Wagnerův tradiční pochod.
"Teď já," zazvonila Alice. "Ty napočítej do pěti a následuj mě." Pomalým, půvabným krokem nápadně podobným tanci se vydala po schodišti. Měla jsem si uvědomit dřív, že mít Alici jako jedinou družičku, byla chyba. Po ní budu vypadat tak neohrabaná.
Najednou se skrz vznášející hudbu rozezněly fanfáry. To byla pozvánka pro mě.
"Nenech mě spadnout, tati," zašeptala jsem. Charlie si položil moji ruku kolem své paže a pevně ji stiskl.
Hlavně opatrně, říkala jsem si, jakmile jsme vykročili v pomalém rytmu pochodu na schody. Nezvedla jsem oči, dokud jsem opět bezpečně nestála na rovné zemi, ačkoli jsem slyšela mumlání a šepot hostů, jakmile mě spatřili. Krev se mi nahrnula do tváří; samozřejmě že jsem počítala s tím, že budu červenající se nevěsta.
Jakmile moje chodidla opustily zrádné schodiště, rozhlédla jsem se. Na vteřinu mě ohromilo nezdravě velké množství věnců bílých květů zavěšených na dlouhých tenkých stužkách všude po místnosti. Do očích mi vhrkly slzy z listnatého altánku, který jsem viděla skrz saténem ověšené řady židlí - červenajíc se ještě víc jakmile obrátil zástup nedočkavých svoji pozornost ke mně - a konečně spatřila ho, stojícího před obloukem zaplaveným ještě více květy, více stužkami.
S těží jsem si uvědomovala Carlislovu přítomnost vedle něho a Angelina otce za nimi. Neviděla jsem ani svoji matku, která musela sedět v první řadě, nebo moji novou rodinu, nebo vůbec některého z hostů - budou muset počkat.
Potom jsem konečně dokázala zaostřit na Edwardův obličej; splnilo, ba dokonce překonalo, to všechny moje očekávání. Jeho oči měly barvu roztaveného zlata; jeho dokonalý obličej odrážel všechny jeho pocity. Když narazil na můj ohromený pohled, potěšeně se usmál tím svým dech beroucím způsobem.
Jen tlak Charlieho ruky na mé, zmařil můj neuvážený plán rozběhnout se uličkou.
Hudba byla příliš pomalá, aby moje zrychlené kroky pasovaly do rytmu. Naštěstí pro mě nebyla ulička moc dlouhá. Jen jeden krok, následovaný dalším, a byla jsem tam. Edward mi nabídl ruku. Charlie vzal tu mou a gestem starým jako byl sám svět, ji položil do Edwardovi. Dotkla jsem se jeho chladné kůže a vstoupila do ráji.
Naše sliby byly jednoduché, stejná slova byla vyřčena už milionkrát, leč nikdy ne párem třeba jen vzdáleně podobný nám. Požádali jsme pane Webera, jestli by kvůli nám mohl udělat jednu maličkou změnu. Ochotně změnil tradiční "dokud nás smrt nerozdělí" za pro nás vhodnější "dokud budeme oba dva živi."
Ve chvíli, kdy farář dokončil jeho část, se zdálo, že můj svět, který byl tak dlouho vzhůru nohama, se konečně ustálí ve správné pozici. Najednou jsem viděla, jak hloupá jsem byla, když jsem se toho obávala. Dívala jsem se Edwardovi do zářivých, vítězoslavných očí a uvědomila si, že i já vyhrála. Protože nezáleželo na ničem jiném než že s ním můžu zůstat na vždy.
"Ano," vydala jsem ze sebe přiškrceně sotva srozumitelným šepotem, divoce mrkajíc ve snaze zahnat slzy a ani na vteřinu nezmeškat jeho tvář.
Když byl na řadě on, to slovo znělo tak jasně a hrdě.
"Ano," přislíbil.
Pan Weber nás vyhlásil mužem a ženou a následně se Edwardovi ruce natáhly k mému obličeji a nad hlavami se nám rozsypaly okvětní lístky. Snažila jsem se uvědomit si, skrze neprůstupnou clonu slz, která mě oslepovala, tu neuvěřitelnou skutečnost, že tento úžasný člověk byl můj. Jeho zlaté oči vypadaly, jakoby i ony chtěly začít ronit slzy, kdyby něco takového bylo možné. Když ke mně sklonil hlavu, postavila jsem se na špičky a objala ho kolem krku - stále držíc svoji kytici.
Políbil mě něžně, zbožňujícně; a já zapomněla na ten dav za námi, na místo, dobu i důvod… jediné, co jsem si v tu chvíli vybavovala, bylo, že mě miluje, že mě chce, že jsem jenom jeho.
Náš polibek začal a musel ho i ukončil; lpěla jsem na něm ignorujíc hihňání i odkašlávání přihlížejících. Nakonec jeho ruce odstrčily mou tvář, odtáhl se - příliš brzy - aby se na mě mohl podívat. Pobavě, téměř zlomyslně, se usmál. Ale pod jeho momentálním pobavením z mé veřejné ukázky naší lásky, vykukovala neskonalá radost, že mě konečně pojal za svou.
Dav vybuchl v potlesk a on obrátil naše těla čelem k naším přátelům a rodině. Nemohla jsem se donutit, přestat na něj zírat, abych se na ně podívala.
Ruce mé matky mě našly nejdřív, její obličej zmáčený slzami byl první věc, kterou jsem spatřila, když jsem od Edwarda konečně, vysoce neochotně, odtrhla oči. Následně jsem byla objata snad všemi účastníky svatby, přijímala jednu gratulaci za druhou, a stěží si uvědomovala, kdo všechno mi to vlastně přál, neboť středem mého vesmíru byla Edwardova ruka pevně svírající tu mou. Poznávala jsem pouze rozdíl mezi měkkým, teplým objetím mých lidských přátel a těmi opatrnými, chladivými od členů mé nové rodiny.
Jedno horké obětí bylo však jiné než všechny ostatní - Seth Clearwater čelil zástupu upírů, aby alespoň částečně nahradil mého ztraceného vlkodlačího přítele.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama