Breaking Dawn:29.kapitola - Selhání

7. března 2009 v 14:23 |  .:Breaking Dawn knížka:.
29. Selhání

Seděli jsme tam celou noc, sochy hrůzy a žalu, a Alice se nevrátila.

Všichni jsme se omezili na absolutní ticho. Carlisle byl sotva schopen pohybovat rty, aby vše vysvětlil Jakobovi. Při opakovaném vyprávění se to zdálo být horší, i Emmett jenom stál a mlčel.


Kým nevyšlo slunce a já si uvědomila že co nevidět se Renesmee začne vrtět v mých rukou, prvně jsem se podivila co múže Alici trvat tak dlouho. Ráda bych vědela více, než budu muset čelit dceřině zvědavosti. Mít nějaké odpovědi. Alespoň malé, malinkaté kousky naděje, abych se mohla usmívat a držet jí dál od hrúzostrašné pravdy.

Tvář jsem měla permanentně nastavenou do nehybné masky, za celou noc otupené. Nebyl jsem si jistá že jsem ještě schopna úsměvu.

Jakob chrápal v rohu, hora kůží na podlaze, úzkostlivě sebou škubajíc ve spánku. Sam věděl všechno-vlci se připravovali na to co má přijít. Ne že by tato příprava byla dobrá i k něčemu jinému než se nechat zabít se zbytkem mé rodiny.

Sluneční paprsky se prolomily zadním oknem, zašumíc na Edwardově kúži. Nezpustila jsem ho z očí odkdy Alice odešla. Koukali jsme na sebe celou noc, přemítajíc nad tím, co ani jeden z nás memohl přežít: ztrátu toho druhého. Viděla jsem záblesk svého odrazu v jeho ztrápených očích jak se slunce dotklo mé vlastní kůže.

Jeho obočí se nepatrně pohlo, pak jeho rty.

"Alice," řekl.

Zvuk jeho hlasu byl jako praskání ledu, když se topí. Všechny nás trochu nalomil, trochu změkčil. Pohnul se znovu.

"Byla pryč dlouho," zašeptala překvapeně Rosalie,.

"Kde mohla být?" podivil se Emmett, přičemž udělal krok směrem ke dveřím.

Esme mu položila ruku na rameno. "Nechceme rušit. . ".

"Nikdy předtím ji to netrvalo tak dlouho," řekl Edward. Jeho tvář nabyla novou masku strachu. Jeho rysy zase ožili, oči se rozšířili čerstvým strachem, zvlášť panickým. "Carlisle, nemyslíš-že něco předvídala? Mohla mít Alice čas, aby viděla jestli někdo po ní jde?"

Arova průsvitná tvář naplnila mou hlavu. Aro, který viděli do všech koutů Aliciny na mysli, který znal všechno čeho byla schopná-

Emmett zaklel dost nahlas, aby se Jakob ztočil k jeho nohám a zavrčel. Ve dvoře mu odpovědělo zavrčení jeho smečky. Ta moje se již míhala v akci.

"Zůstaň s Renesmee!" křikla jsem na Jakoba jak jsem probíhala dveřmi.

Byla jsem stále silnější, než ostatní, a tu sílu jsem použila k pohybu vpřed. Několika skoky jsem předjela Esme, několika dalšími Rosalie. Uháněla jsem hustým lesem, dokud jsem nedoběhla Edwarda a Carlisla.

"Mohli by ji teoreticky překvapit?" zeptal se Carlisle, jeho hlas zněl spíš jako by stál než jako kdyby běžel plnou rychlostí.

"Nevím, jak" odpověděl Edward. "Ale Aro ji zná lépe než kdokoliv jiný. Lépe než já. "

"Je to past?" Volal z Emmett za námi.

"Možná," řekl Edward. "Ani stopy po Alici a Jasperovi. Kam šli? "

Alicina a Jasperova stopa se zatáčela v širokém oblouku, táhla se východně od domu, na sever na druhé straně řeky, a poté pár mil zpět na západ. My překročili řeku, všech šest skočilo, jeden za druhým v sekundových intervalech. Edward běžel v čele, totálně soustředěný.

"Zachytil jsi stopu?" zavolala Esme pár okamžiků poté, co jsme chtěli přeskočit řeku druhý krát. Byla nejvíc pozadu, daleko na levém okraji naší lovčí smečky. Ukázala na jihovýchod.

"Držte se hlavní cesty, jsme téměř na hranici Quileutú," nařídil Edward stručně. "Držte se pohromadě. Uvidíme, jestli se obrátili na sever nebo na jih. "

Nebyla jsem tak zběhlá v rozlišování dělící hranice, jako zbytek z nich, ale cítila jsem se náznak vlkú vě větru od východu. Edward a Carlisle trochu ze zvyku zpomalili, a já je viděla otáčet hlavami hledajíc směr.

Pak byl vlčí zápach najednou silnější, a Edward zvedl hlavu nahoru. Náhle zastavil. My ostatní taky.

"Same" zeptal se Edward plochým hlasem. "Co to má znamenat?"

Sam přicházel k nám ve své lidské podobě skrze stromy vzdálené několik set metrů rychlou chůzí, doprovázen děma velkými vlky-Paulem a Jaredem. Chvilku mu to trvalo, jeho lidské tempo zpúsobilo, že jsem začala být netrpělivá. Nechtěl jsem mít čas přemýšlet o tom, co se děje. Chtěla jsem být v pohybu, něco dělat. Chtěla jsem už objímat Alici a vědět, navzdory pochybnostem, že je v bezpečí.

Dívala jsem se jak Edwardova tvář naprosto zbělela, četl co si Sam myslel. Sam ho ignoroval, hledíc rovnou na Carlisla zastavil se a začal mluvit.

"Bezprostředně po půlnoci, Alice a Jasper přišli na toto místo, a požádali o svolení překročit naši zemi k oceánu. Poskytl jsem jim je a osobně jsem je doprovodil k pobřeží. Okamžitě vešli do vody a nevrátili se. Cestou mi Alice řekla, že je životně dúležité aby se Jakob nedozvěděl o tom že jsem je viděl, dřív než si s tebou promluvím. Čekal jsem tady na vás až ji přijdete hledat abych vám odevzdal tenhle vzkaz. Řekla mi, abych ji poslouchal, jako kdyby na tom závisely všechny naše životy. "

Samova tvář byla ponurá jak vytáhl poskladaný arch papíru, potištěný malým černým písmem. Byla to stránka z knihy, můj ostrý zrak četl vytištěná slova jak ho Carlisle rozprostřel aby viděl na druhou stranu. Na straně obrátěné ke mně byla stránka s autorskými právy z Kupce benátského. Závan mého vlastního pachu z něj zavál, jak Carlisle papírem pohnul aby ho vyrovnal. Uvědomila jsem si, že je to strana vytržena z jedné z mých knih. Vzala jsem si pár věcí z Charlieho domu do naší chaloupky, nějaké normální šaty, všechny dopisy od mé matky a své oblíbené knížky. Včera ráno byla moje ošoupaná kolekce Shakespearových paperbackú na regálu v chalupě v malém obývacím pokoji. ...

"Alice se rozhodla opustit nás," šeptal Carlisle.

"Co?" Rosalie zaplakala.

Carlisle obrátil stránku tak, aby jsme ji všichni mohli přečíst.

Nehledejte nás. Není času nazvyš. Pamatujte si: Tanya, Siobhan, Amon, Alistair, všechny nomády které najdete. Budeme hledat Petra a Charlotte po svém. Je nám tak líto, že vás opouštíme tímto zpúsobem, bez loučení nebo vysvětlení. Je to pro nás jediný způsob. Milujeme vás.

Znova jsme stáli zmraženi, v totálním tichu narušovaném jenom vlčím srdečním rytmem a jejich dechem. Jejich myšlenky museli být taky hlasité. Edward se hnul první když odpovídal na něco v Samově mysli.

"Ano, věci jsou takhle nebezpečné."

"Dost na to abys opustil rodinu?" zeptal se Sam nahlas, nedúvěřivě. Bylo jasné, že si lístek nepřečetl, než jej odevzdal Carlislovi. Byl rozrušený a přemítal, jak kdy mohl poslouchat Alici.

Edwardúv výraz byl ztuhlý-pro Sama to asi vypadalo jako zlost, nebo arogance, ale já jsem viděla bolest v tvrdých liniích jeho tváře.

"Nevíme, co viděla," řekl Edward. "Alice není bezcitná ani zbabělá. Jen má více informací než my. "

"My bychom ne-," začal Sam.

"Vy jste svázaní jinak než my," vybuchl Edward. "Každý z nás má svobodnou vůli."

Sam zvedl bradu nahoru, a jeho oči náhle vypadali ploché a černé.

"Ale měl bys brát v úvahu varování", Edward se pohnul. "Tohle není něco, do čeho by ste se chtěli zaplést. Ještě stále se múžete vyhnout tomu co Alice viděla."

Sam se nasupeně pousmál. "my neutíkáme." Paul za ním zafrkal.

"Nenechte svou rodinu zotročit kvúli pýše," zapojil se Carlisle potichu.

Sam se podíval na Carlisla s jemnějším výrazem. "Jak Edward poukázal, nemáme stejný druh svobody jako vy. Renesmee je stejně součástí naší rodiny jako vaši. Jakob se jí nemůže vzdát, a my se nemůžeme vzdát jeho. "Oči mu zalétli k Alicinu lístku, a jeho rty se sevřeli do tenké linie.

"Neznáte ji," řekl Edward.

"Opravdu?" zeptal se Sam přímo.

Carlisle položil ruku na Edwardovo rameno. "Máme ještě mnoho práce, synku. Jakkoli se Alice rozhodne, bylo by pošetilé, neposlechnout její radu. Jdeme domů a dáme se do práce. "

Edward přikývl, jeho tvář stále ztuhlá bolestí. Za sebou jsem slyšela Esmin tichý pláč bez slz.

Nevěděla jsem, jak plakat v tomto těle, nemohla jsem dělat nic, než koukat. Zatím jsem neměla žádné pocity. Všechno se zdálo neskutečné, jako bych po všech těch měsících opět snila. Noční můru.

"Děkuji ti, Same," řekl Carlisle.

"Je mi to líto," odpověděl Sam. "Neměli jsme ji nechat projít."

"Udělal jsi správnou věc," řekl mu Carlisle. "Alice múže dělat co chce ona. Neupřel bych ji svobodu. "

Vždycky jsem myslela na Cullenovy jako na nedělitelný celek. Najednou jsem si vzpomněla, že to nebylo vždy tak. Carlisle stvořil Edwarda, ESME, a Rosalie a Emmetta, Edward stvořil mně. Byli jsme fyzicky spojení krví a jedem. Nikdy jsem nepomýšlela, na Alici a Jaspera jako na samostatné- jak byli přijati do rodiny. Ale ve skutečnosti, Alice přijala Cullenovy. Zjevila se se svou nesouvislou minulostí, přivádějíc sebou Jaspera, a připojila se k již existující rodině. Oba, ona i Jasper znali život mimo rodinu Cullenú. Opravdu svolila vést jiný život po tom co viděla že život Cullenú je u konce?

Byli jsme odsouzeni k zániku, nebo ne? Nebyla vúbec žádná naděje. Ani nepatrný záblesk, který by přesvědčil Alici že má na naši straně šanci.

Jarní ranní vzduch se náhle zdál hutnější, černější, jakoby fyzicky pošpiněn mým zoufalstvím.

"Nevzdám se bez boje," zafrflal Emmett. "Alice nám řekla, co máme dělat. Měli bychom to udělat. "

Ostatní přikývli s odhodlaným výrazem, a já si uvědomila, že byli nakloněni jakékoli možnosti kterou nám dala Alice. Nehodlali upadnout do beznaděje a čekat na smrt.

Ano, všichni budeme bojovat. Co tam ještě bylo? A patrně zapojíme ostatní, protože to Alice řekla než nás opustila. Jak bychom se mohli neřídit Aliciným posledním varováním? Vlci taky budou bojovat s námi za Renesmee.

Budem bojovat, oni budou bojovat, a my všichni zemřeme.

Nebyla jsem ve stejném rozpoložení jako ostatní. Alice znala šance. Dala nám jedinou šanci, kterou viděla, ale ta byla příliš mizivá než aby si na ni vsadila.

Cítila jsem se ubitá, když jsem se obracela zády k Samově kritické tváři a následovala Carlisla směrem domů.

Běželi jsme teď automaticky, ne jako předtím když jsme zpanikařili. Jak jsme se přiblížili k řece, ESME pozvedla hlavu.

"Byla tam druhá stopa. Byla čerstvá."

Kývla kupředu, směrem ke kterému se snažila upoutat Edwardovu pozornost už předtím. Když jsme běželi zachránit Alici ...

"Je to z dřívějška dnešního dne. Jenom Alice, bez Jaspera." Řekl Edward bez života.

ESME svraštila tvář a přikývl.

Zahnula jsem vpravo, trocha pozadu. Byla jsem si jistá že se Edward nemýlí, ale zároveň ... Po tom všem, jak skončil Alicin odkaz na stránce z mé knihy?

"Bello"? zaptal se Edward hlasem bez emocí, jak jsem zaváhala.

"Chci sledovat stopu," řekla jsem mu, zavětříc lehkou Alicinu vúni která vedla pryč o dřívější dráhy letu. Byla jsem v tomhle nová, ale vonělo mi to úplně stejně, jen minus Jasperova vůně.

Edwardovy zlatý oči byly prázdné. "Pravděpodobné to vede jenom zpět až do domu."

"Pak se tam setkáme."

Nejprve jsem si myslela, že by mě nechal jít samotnou, ale pak, jak jsem popošla o několik kroků dál, se jeho prázdné oči přebrali k životu.

"Jdu s tebou," řekl tiše. "Setkáme se doma, Carlisle."

Carlisle přikývl a odešli. Čekali jsme, až budou z dohledu, a pak jsem se na Edward tázavě podívala.

"Nemohl jsem tě nechat ode mne odejít," vysvětlil tichým hlasem. "Bolela mě už ta představa."

Pochopila jsem, bez bližšího vysvětlení. Myslela jsem na naše rozdelení a nyní jsem si uvědomila, že bych měla stejný pocit, bolest, bez ohledu na to, jak krátké by bylo odloučení.

Měli jsme tak málo času být spolu.

Natáhla jsem k němu ruce a on mě za ně vzal.

"Musíme si pospíšit," řekl. "Renesmee se vzbudí."

Přikývla jsema opět jsme se rozběhli.

Asi to byla hloupost, mrhat časem trávíc ho pryč od Renesmee jen kvúli zvědavosti. Ale ten vzkaz mě rozrušil. Alice mohla vyrýt vzkaz do skály nebo stromu kdyby jí chybělo psací náčiní. Mohla ukradnout odkazový lístek z některého z domů na dálnici. Proč mou knihu? Kdy se jí to povedlo?

Jistě by stačilo, že trasa vede zpět k chatě zdlouhavou cestou, která zůstala jasně z dosahu Cullenovic domu a vlků v nedalekém lese. Edwardovo obočí se v zmatku smrštilo, když bylo zjevné kam stopa vede.

Snažil se to zdúvodnit. "Nechala Jaspera, aby ji počkal a přišla sem?"

Byli jsme nyní téměř u chalupy, a já se cítil nesvá. Byla jsem ráda, že Edwardova ruka je v mé, ale také jsem cítila, že bych tady měla být sama. Vytrhnout stránku a zanést ji zpátky k Jasperovi byla jen nadbytečná záležitost. Zdálo se jako kdyby byl vzkaz v samotném jejím počínaní. Nechápala jsem to. Ale byla to moje kniha, takže zpráva musela být pro mě. Kdyby chtěla aby to věděl Edward, nevytrhla by stránku z jeho knihy...?

"Dej mi chvilku," řekla jsem, uvolňujíc si ruku, když jsme dosáhli dveří.

Nakrčil čelo. "Bello"?

"Prosím! Třicet sekund. "

Nečekala jsem na odpověď. Otevřela jsem dveře, a zavřela za sebou. Šla jsem rovnou ke knížkám. Alicina vůně byla čerstvá-stará méně než jeden den. A oheň, který jsem nezaložila tlel v krbu. Vybrala jsem Kupce benátského z regálu a otevřela ho na titulní stránce.

Tam, vedle rozstrapkaného okraje po vyrvané stránce pod slovy Kupec benátský, od Williama Shakespeara, byl vzkaz.

Znič to.

Pod tím bylo jméno a adresa v Seattlu.

Když Edward prošel dveřmi spíše po pouhých třinácti vteřinách než třiceti, Sledovala jsem jak kniha hoří.

"Co se to děje, Bello?"

"Byla tady. Vytrhla stránku z mé knihy aby na ní napsala vzkaz. "

"Proč?"

"Já nevím proč."

"Proč to pálíš?"

"Já-já-" zamračila jsem se, nechala všechno své zklamání a bolest ukázat se ve své tváři. Nevěděla jsem, co se mi Alice snaží říct, ale vědela jsem že odešla daleko aby všechny udržela v odstupu, kromě mě. Jediné osoby, kterou Edward nemohl přečíst. Takže musela chtít držet ho v nevědomosti, a asi pro to měla dobré důvody. "Zdálo se mi to vhodné."

"Nevíme, co dělá," řekl tiše.

Zírala jsem do plamenů. Byla jsem jediný člověk na světě, který mohl lhát Edwardovi. Bylo to to, co ode mě Alice chtěla? Její poslední přání?

"Když jsme byli v letadle do Itálie," zašeptala jsem- to nebyla lež, snad s výjimkou kontextu-"když smě tě jeli zachránit ... lhala Jasperovi aby nešel za námi. Věděla, že když bude muset čelit Volturiúm, zemře. Byla ochotna radši zemřít sama, než aby ho vystavila nebezpečí. Ochotná umřít i pro mě. Nebo pro tebe. "

Edward neodpověděl.

"Má své priority," řekla jsem. Nutilo to moje mrtvé srdce bolestivě si uvědomit, že moje vysvětlení v žádném případě nezní jako lež.

"Tomu nevěřím," řekl Edward. Neřekl to jako kdyby oponoval, spíš jako kdyby oponoval sám sobě. "Možná jednoduše byl Jasper v nebezpečí. Její plán by fungoval pro všechny ostatní ale on by byl ztracen, kdyby zústal. Možná..".

"Mohla nám to říct. Poslat o pryč. "

"Ale šel by? Možná ho oklamala znovu,"

"Možná" předstírala jsem souhlas "Měli bychom jít domů. Není čas. "

Edward vzal mou ruku, a běželi sme.

Alicin vzkaz nepúsobil nadějně. Pokud by existovala nějaká cesta, jak se vyhnout nadcházející porážce, Alice by zůstala. Nviděla jsem jinou možnost. To co dala mně bylo něco jiného. Ne způsob, jak uniknout. Ale co jiného by si myslela, že jsem chtěla? Možná zpúsob, jak zachránit něco? Bylo ještě něco c ose dalo zachránit?

Carlisle a další nebyli nečinní počas naší nepřítomnosti. Byli jsme od nich odloučeni celých 5 minut, a oni se zatím připravili k odjezdu. Jakob seděl opět ve své lidské podobě v rohu, s Renesmee na klíně a oba nás pozorovali široce rozevřenýma očima.

Rosalie vyměnila své hedvábné šaty za odolně vypadající džínsy, běžeckou obuv, a hustě tkané zapínací triko, jaká Backpackeři používají pro dlouhé cesty. Esme byla oblečena podobně. Na konferenčním stolku byl globus, ale nekoukali na něj, jen čekali na nás.

Atmosféra byla teď více pozitivní než dříve, bylo pro ně dobře když mohli být v akci. Jejich naděje se upla na instrukci od Alice.

Podívala jsem se na globus a jen sem se divila, kam jsme mířili před tím.

"Máme tu zústat?" zeptal se Edward pohlédnouc na Carlisla. Neznělo to šťastně.

"Alice řekla, že se budeme muset ukázat lidem Renesmee, a to bude třeba udělat opatrně." řekl Carlisle. "Pošleme kohokoli dokážeme najít sem k vám-Edwarde, budete nejlepší na téhle straně minového pole."

Edward ostře přikývl, pořád nespokojeni. "je třeba pokrýt hodně velké území."

"Rozdělíme se," odpověděl Emmett. "Rose a já pújdeme hledat nomády."

"Budete mít plné ruce práce tady," řekl Carlisle. "Tanyina rodina zde bude dopoledne, a nemají tušení, proč. Nejprve musíte přesvědčit je, aby nereagovali jaki Irina. Za druhé, musíte zjistit, co chtěla říct Alice tím Eleazarem. Pak, po tom všem, zústanou nám svědčit? Začne to odznova jak přijdou ostatní-jestli se nám vúbec někoho podaří přesvědčit aby přijel. "povzdechl Carlisle. "Vaše práce může být ta nejtěžší část. Vrátíme se abychom pomohli jak nejdřív to pújde."

Carlisle na moment položil ruku na Edwardovo rameno a pak mě políbil na čelo. Esme nás oba objala, a Emmett nám oboum klepl pěstí do ramene. Rosalie nám vědovala tvrdý nucený úsměv, poslala vzdušný polibek Renesmee, a pak Jakobovi úšklebek.

"Hodně štěstí," řekl jim Edward.

"Vám taky," řekl Carlisle. "Bbudeme ho všichni potřebovat."

Díval jsem se jak odcházejí, přejíc si, abych dokázala cítit aspoň špetku naděje a podpory, a taky jsem si přála abych mohla být na pár sekund sama s počítačem. Musela jsem zjistit, kdo je to ten J. Jenks a proč Alice nechávala jeho jméno takovou oklikou jenom pro mne.

Renesmee se zkroutila v Jakobově náruči aby se mohla dotknout jeho tváře.

"Já nevím, jestli Carlisleho přátelé přijdou. Doufám, že ano. Zní to, jako bychom se trochu přepočítali, "zahuhlal Jakob k Renesmee.

Takže ona to věděla. Renesmee již pochopila až příliš jasně, co se děje. Celá ta otisknutý-vlkodlak-poskytne-objektu-otisknutí-cokoli-chce věc zestárla pěkně rychle. Nebylo její zaštítění mnohem důležitější než zodpovězení její otázky?

Dívala jsem se pozorně na její tvář. Ona nevypadala vystrašeně, malinko úzkostně a velmi važně když hovořila svým tichým zpúsobem s Jakobem.

"Ne, my nemůžeme pomoct, máme tu zůstat," pokračoval. "Lidé přicházejí, aby viděli tebe, a ne krajinu."

Renesmee se na něj zamračila.

"Ne, nemusím jít nikam," řekl jí. Pak se podíval na Edwarda, v jeho tváři překvapení z poznání, že by se mohl mýlit. "nebo musím?"

Edward zaváhal.

"Vyplivni to," řekl Jákob, jeho hlas zesurověl napětím. Měl taky právo na svúj bod zlomu, stejně jako zbytek z nás.

"Upíři, kteří přicházejí, aby nám pomohli, nejsou stejní jako my," řekl Edward. "Tanyina rodina je jediná kromě naši s úctou k lidskému životu, a dokonce si nemyslím, že si dělají těžkou hlavu z vlkodlakú. Myslím, že by to mohlo být bezpečnější-"

"Umím se o sebe postarat," přerušil ho Jakob.

"Bezpečnější pro Renesmee," pokračoval Edward, "když naše šance že uvěří našemu příběhu nebude poskvrněna vlkodlaky."

"Někteří přátelé. Obrátí se proti Vám jen proto, koho jste si nakvartýrovali? "

"Myslím, že za normálních okolností by většinou byli tolerantní. Ale musíš pochopit,-přijmout Nessie nebude jednoduché pro žádného z nich. Proč to vúbec stěžovat? "

Carlisle ;vysvětlil Jakobovi zákon o nesmrtelných dětech. "Nesmrtelné děti byly opravdu špatné, že?" zeptal se.

"Nelze si představit, hloubku jizvy, kterou zanechali kolektivní psychice upírú."

"Edward. . . "Bylo pořád ještě zvláštní slyšet Jakob vyslovit Edwardovo jméno bez hořkosti.

"Já vím, Jaku. Vím, jak těžké je být pryč od ní. Zahráme to od ucha-uvidíme, jak budou na ni reagovat. V každém případě, Nessie se bude muset být inkognito tu a tam během několika příštích týdnů. Ona bude muset zůstat v chatě, dokud nenastane ta správná chvíle pro nás zavést ji mezi ně. Tak dlouho, jak si dokážeš udržet bezpečnou vzdálenost od domu. . ".

"Nemůžu to udělat. Společnost v dopoledních hodinách, co? "

"Ano. Nejbližší z našich přátel. V tomto konkrétním případě je pravděpodobně nejlepší, abychom si věci vyjasnili co nejdříve. Můžeš zůstat tady. Tanya o vás ví. Dokonce již potkala Seth. "

"Jasně."

"Měl bys říct Samovi, co se děje. Brzo múžou být v lesích cizinci. "

"Dobrý postřeh. Ačkoli mu dlužím nějaké mlčení po včerejší noci. "

"Poslechnout Alici je obvykle ta správná věc."

Jakobovy čelisti se sevřeli, a já viděla, že sdílel Samovy pocity, ohledně toho co Alice a Jasper udělali.

Kým oni mluvili,já jsem se odplížila směrem k zadním oknúm, snažíc se vypadat nepozorně a úzkostlivě. Není složitého. Naklonila jsem hlavu směrem ke zdi, která zatáčela od obývacího pokoje směrem k jídelně, hned vedle jednoho z počítačú. Běžela jsem prsty na klávesnici a zároveň hleděla do lesa, snažíc se, aby to vypadalo, jako roztržité počínaní. Což upíři někdy nedělají věci nepozorně? Nenašel jsem myslím nikto kto by mi věnoval podrobnou pozornost, ale neotočila jsem se abych se ujistila. Monitor zazářil k životu. Prsty se mi znovu rozběhli po klávesích. Pak jsem zabubnovala velmi tiše na dřevěnou plochu stolu, jen aby to vypadalo náhodně. Další údery do klávesnice.

Dívala jsem se na obrázky periferním viděním.

Žádný J. Jenks, ale byl tam Jason Jenks. Právník. Obtírala jsem se o klávesnici, snažíc se zachovat rytmus, jako roztržitý hlazení kočky, kterou jste zapoměli na klíně. Jason Jenks měl úžasnou webovou stránku své firmy, ale adresa jeo domovské stránky byla špatná. V Seattlu, ale s jiným poštovním směrovacím číslem. Uvedla jsem telefonní číslo, a pak zabubnovala rytmicky do klávesnice. Tentokrát jsem hledala adresu, ale nic mi nevyhodilo, jako kdyby, adresa neexistovala. Chtěla jsem se podívat na mapu, ale rozhodla jsem se nepokoušet štěstí. Jedna větší klávesová přestŕelka k smazání historie . . .

Pokračovala v zíraní ven z okna několikrát zabubnujíc na dřevo. Slyšela jsem lehké kroky křižující podlahu směrem ke mě, a obrátila jsem se s tím, co jsem doufala, že byl stejný výraz jako předtím.

Renesmee došla ke mně, a já otevřela náruč. Uvelebila se v ní, silně vonící po vlkodlacích, a uhnízdíc hlavou na mém krku.

Nevěděl jsem, jestli tohle dokážu vydržet. Jakkoli jsem se obávala o svůj život, Edwardúv i o zbytek mé rodiny, nebylo to stejné jako útroby-kroutící strach který jsem cítila o svou dceru. Musel být způsob, jak ji zachránit, i kdyby to byla jediná věc, co dokážu udělat.

Najednou jsem věděla, že to bylo vše, co jsem chtěla. Zbytek bych vydržela kdybych musela, ale ne ztrátu jejího života. To ne.

Ona byla jediná věc, co jsem prostě musela zachránit.

Věděla Alice, jak bych se cítila?

Renesmeeina rukase lehce dotkla mé tváře.

Ukázala mi svou vlastní tvář, Edwardovu, Jakobovu, Rosalienu, Esmeinu, Carlislovu, Alicinu, Jasperovu, členové naší rodiny přeskakující od jedného k druhému stále rychleji a ryhcleji. Seth a Leah. Charlie, Sue, a Billy. A znova a znova. Znepokojeni, stejně jako všichni ostatní. Byla jen znepokojena, myslím. Jake ji ochránil od toho nejhoršího, pokud múžu říct. Od té části, kdy jsme si mysleli že nemáem žádnou naději, že všichni do měsíce zemřeme.

Ustálila se na Alicině tváři, toužebně a zmateně. Kde byla Alice?

"Nevím," zašeptal jsem. "Ale ona je Alice. Udělá správnou věc,jako vždycky.

Správnou věc pro Alici, tak jako tak. Nesnášel jsem přemýšlení jejím zpúsobem, ale jak jinak si vysvětlit situaci?

Renesmee si povzdechla a zatoužila intenzivněji.

"Stýská se mi po ní taky."

Měla jsem pocit, že můj obličej pracuje, snaží se najít výraz, který by ladil se smutkem uvnitř. Moje oči byli divné a suché, na protest nepříjemnému pocitu mrkali. Ztisla jsem rty. Když jsem se znova nadechla, vzduch mi projel krkem, jako bych se ním měla udusit.

Renesmee se odtáhla aby se na mně podívala, a já viděla odraz mého
obličeje v jejích myšlenkách a jejích očích. Vypadala jsem jako Esme dnes ráno.

Tak tohle bylo to, co jsem cítila jako pláč.

Renesmeeinz oči se vlhce zaleskly jak pozoroval můj obličej. Ona vyškrtla moji tvář, kterou mi ukazovala, jen se snažila mě uklidnit.

Nikdy bych si nemyslela že mezi námi uvidím pouto matka-dcera obrácené zpúsobem, jakým to vždy bylo u mě a Renée. Neměla jsem velmi jasnou představu o budoucnosti.

Slza vytřiskla Renesmee z koutku oka. Otřela sem ji polibkem. S úžasem se dotkla té vlhkosti a pak se podívala na bříška svých prstú.

"Neplač," řekla jsem jí. "Bude to v pořádku. Ty budeš v pořádku. Najdu způsob, jak z toho ven. "

Pokud není nic jiného co jsem mohla dělat, pořád jsem ještě mohla chránit mou Renesmee. Byla jsem mnohem pozitivnější než kdy jindy, a to bylo to, co mi Alice dala. Měla by to vědět. Nechala mi cestu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Andy Andy | 27. března 2009 v 22:02 | Reagovat

Achjo...já to tak žeru xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama