Breaking Dawn:1.kapitola - Zasnoubená(2.část)

7. března 2009 v 14:17 |  .:Breaking Dawn knížka:.
Odtáhla jsem se od jeho divokého mračení, přitiskla se k Edwardovi a instinktivně si otřela hřbet ruky o čelo, abych se zbavila evidence.

"Ty jsi těhotná!" Vybouchnul Charlie. "Jsi těhotná, že jo?"

Přestože otázka byla pravděpodobně namířená na mě, teď zíral na Edwarda a přísahala bych, že jsem viděla, jak mu ruka cukla směrem k zbrani.


"Ne! Samozřejmě že ne!" Chtěla jsem obejmout Edwarda kolem žeber, ale věděla jsem, že ten pohyb by mi přivodil akorát tak modřiny. Říkala jsem Edwardovi, že lidé si okamžitě vyvodí takový závěr! Jaký jiný možný důvod by přinutil holku, aby se vdávala v osmnácti? (Z jeho odpovědi jsem tenkrát protočila oči. Láska. No jasně.) Charlieho zuřivý pohled se o stín odlehčil. Na mé tváři bylo obvykle docela čistě vidět, kdy říkám pravdu a tentokrát mi věřil. "Oh, promiň."

"Omluva se přijímá."

Byla dlouhá pauza. Po chvilce mi došlo, že všichni čekají na mě, až něco řeknu. Vzhlídla jsem panicky k Edwardovi. nebyl žádný způsob, jak bych se donutila pronést ta slova. Usmál se na mě a pak se narovnal v ramenou a obrátil se k mému otci.

"Charlie, uvědomuji si, že tohle dělám ve špatném pořadí. Podle tradice jsem se tě měl zeptat první. Není to míněno jako neúcta k tobě, ale vzhledem k tomu, že Bella už řekla ano a já bych nerad vyvracel její volbu v téhle věci, namísto žádání o její ruku, bych nyní rád požádal o tvé požehnání. Budeme se brát, Charlie. Miluji jí více než cokoli na tomto světě, víc než vlastní život a - nějakým zázrakem - miluje ona mě stejně. Dáš nám své tedy požehnání?"

Zněl tak jistě. Tak klidně. Na kraťoučký okamžik, když jsem naslouchala jeho samozřejmému hlasu, jsem zakusila řídký moment porozumění. Viděla jsem letmě, jak svět vypadal pro něj. Na délku jednoho tluku lidského srdce dávala tahle novinka naprostý smysl.

A pak jsem zachytila výraz Charlieho tváře. Jeho oči byly nyní upřené na prsten.

Držela jsem dech, zatímco jeho tvář měnila barvu - z bledé na rudou, z rudé na modrou, z modré na fialovou. Začala jsem se zvedat - Nejsem si jistá, co jsem plánovala dělat. Možná použít Heimlichovo manévr, abych se ujistila, že neupadá do šoku. - ale Edward mi potřel ruku a zamumlal "Dej mu minutku" tak potichu, že jsem to mohla slyšet jen já.

Tentokrát bylo ticho mnohem delší. Ale pak, pozvolna, kousek po kousku se Charliemu navracela normální barva. Našpulil rty a stáhnul obočí. Poznala jsem jeho "hluboce zamyšlený" výraz. Dlouho nás dva studoval, a já cítila, jak se Edward po mé straně uvolnil.

"Hádám, že nejsem zas tak překvapený." Breptal Charlie. "Věděl jsem, že se budu muset brzo s něčím podobným vypořádat."

Vydechla jsem.

"Jsi si tím jistá?" Dožadoval se, díval se přímo na mě.

"Jsem si Edwardem na sto procent jistá." Odpověděla jsem mu okamžitě.

"Ale vdávat se? Nač takový spěch?" Jeho oči byly zase podezřívavé.

Ten spěch byl odpovědí na skutečnost, že já se devatenácti přibližovala každý den, zatímco Edward byl zmrazen ve své sedmnáctileté dokonalosti. Né že by mě ten fakt nutil k manželství, ale svatba byla zapotřebí kvůli choulostivému a spletitému kompromisu, na kterém jsme se s Edwardem usnesli, abychom se dostali do téhle části, na okraj transformace ze smrtelné na nesmrtelnou.

To nebylo nic, co by se Charliemu dalo vysvětlit.

"Na konci roku jdeme společně s Bellou na Dartmouth, Charlie." Připomněl mu Edward. "Chtěl jsem to udělat, no, správnou cestou. Byl jsem k tomu vychovaný." Pokrčil rameny.

Vlastně to teď ani nijak nezveličoval. Za první světové války byli všichni ohromně staromódně morální.

Charlieho ústa se zkroutila na stranu. Pátral po okraji pádného argumentu, kterého by se mohl chytit. Ale co mohl říct? Byl bych radši, kdybys byla kriminálnice? Byl to táta. Měl svázané ruce.

"Věděl jsem, že to přijde." mumlal si pro sebe, mračil se. A pak byla jeho tvář náhle perfektně hladká a čistá.

"Tati?" Zeptala jsem se úzkostlivě. Hodila jsem pohledem na Edwarda, ale ani jeho výraz jsem nedokázala přečíst, jak se díval na Charlieho.

"Ha!" Explodoval Charlie, a já ve své sedačce nadskočila.

"Ha ha ha!"

Zírala jsem nevěřícně, jak se Charlie smíchy předklonil, celé jeho tělo se kvůli tomu třáslo.

Podívala jsem se na Edwarda pro překlad, ale jeho rty byly pevně stisknuté k sobě, jako by se sám snažil zadržet smích.

"Dobře, fajn." Dusil se Charlie. "Vdává se..." A další várka smíchu jím třásla. "Ale.."

"Ale co?" Dožadovala jsem se.

"Ale mamce to řekneš sama! Já jí neřeknu ani slovo! To je jen na tobě!" Vybouchl v další zuřivý smích.



Pozastavila jsem se s rukou na dveřích a pousmála jsem se. Jasně, tenkrát mě jeho slova vyděsila. Konečný soud: Povědět to Reneé. Brzké manželství bylo na jejím černém listě výš než vaření štěňátek.

Kdo mohl předvídat její odpověď? Já ne. Rozhodně né Charlie. Možná Alice, ale mě nenapadlo se jí zeptat.



"No, Bello," Řekla Reneé potom, co jsem vydusila a vykoktala ta nemožná slova: Mami, beru si Edwarda. "Jsem trochu naštvaná, že jsi čekala tak dlouho, než jsi mi to řekla. Letenky jsou čím dál tím dražší. Ohhhh..." Rozčilovala se. "Myslíš, že bude mít Phil už po sezóně? Úplně to zkazí fotky, pokud nebude mít na sobě oblek -"

"Zadrž na chvilku mami." Zalapala jsem po dechu. "Jak to myslíš, že jsem čekala tak dlouho? Vždyť zrovna dneska jsem se za- za-..." nebyla jsem schopná vydat ze sebe to slovo zasnoubila "no, dala věci na pravou míru."

"Dneska? Vážně? To je překvapení, předpokládala jsem..."

"Co jsi předpokládala? Kdy jsi předpokládala?"

"No, když jsi mě přijela navštívit v dubnu, vypadalo to, že věci jsou celkem dobře uvedené na pravou míru, jestli víš, co tím myslím. Není moc těžké tě číst, zlato. Ale neřekla jsem nic, protože jsem věděla, že by z toho nebylo nic dobrého. Jsi přesně jak Charlie." Povzdechla si rezignovaně. "Jakmile si něco vezmeš na mysl, není s tebou žádná řeč. Ano, přesně jak Charlie. Taky pevně lpíš na svých rozhodnutích.

"Neděláš mojí chybu, Bello. Zníš vystrašeně naivně, a já myslím, že je to proto, že se bojíš mě," Zahihňala se. "toho, co si budu myslet. A já si myslím, že jsem řekla dost o manželství a hlouposti. - a to neberu zpátky, - ale ty si musíš uvědomit, že tyhle věci platí speciálně pro mě. Jsi někdo naprosto jiný než já. Děláš své vlastní chyby, a já si jsem jistá, že ve svém životě budeš mít vlastní dávku litování. Ale závazky nikdy nebyly tvůj problém, zlato. Máš větší šanci zvládnout tuhle práci než většina čtyřicetiletých co já znám." Reneé se znovu zasmála. "Mé malé dítě středního věku. Naštěstí se zdá, že jsi našla i jinou zastaralou duši."

"Ty se... nezlobíš? Tedy, nemyslíš si, že dělám nějakou ohromující chybu?"

"No, jasně že si myslím, že jsi mohla ještě několik let počkat. Tedy, vypadám snad podle tebe stará dost na to, být něčí tchýně? Na to neodpovídej. Ale tady nejde o ně, jde o tebe. Jsi šťastná?"

"Nevím. Zrovinka prodělávám zcela netělesnou zkušenost."

Reneé se uchechtla.

"Dělá tě on šťastnou, Bello?"

"Ano, ale-"

"Budeš někdy chtít kohokoli jiného?"

"Ne, ale-"

"Ale co?"

"Ale nebudeš mi vyčítat, že odjakživa takhle zní naprosto každý šíleně zblázněný puberťák?"

"Nikdy jsi nebyla puberťačka, zlato. Víš, co je pro tebe nejlepší."

Za několik posledních týdnů se Reneé nečekaně vetřela do svatebních plánů. Trávila denně hodiny na telefonu s Edwardovou matkou, Esme - žádné starosti s přiženěním. Reneé Esme zbožňovala, a já pochybovala, jestli by vůbec někdo mohl mojí líbezné téměř-tchýni odpovědět jinak.

To mě stavilo naprosto z cesty. Moje rodina a Edwardova rodina se starali o svatební obřad, bez toho, abych o tom já musela cokoli říct, vědět, nebo myslet.

Charlie byl samozřejmě naštvaný, ale ta nejlepší část toho byla, že nebyl naštvaný na mě. Reneé byla zrádce. Počítal s ní, že bude dělat drahoty. Co měl dělat teď, když se jeho konečný soud - přiznání matce - změnil v naprosté nic? Neměl nic, a věděl to. A tak pochodoval po bytě a mumlal si něco o tom, že na tomhle světě se už nedá nikomu věřit...



"Tati?" Zavolala jsem, jak jsem odstrčila vchodové dveře. "Jsem doma."

"Vydrž, Bell, zůstaň kde jsi."

"Huh?" Zeptala jsem se a automaticky jsem se zastavila.

"Dej mi vteřinku. Au, to bolí, Alice."

Alice?

"Promiň, Charlie." Odvětil Alicin zvonivý hlas. "V pořádku?"

"Krvácím."

"Jste v pořádku. - Neporušila jsem kůži, věřte mi."

"Třicet sekund, Bello." Řekla mi Alice. "Tvá trpělivost bude odměněna."

"Hmph" Dodal Charlie.

Klepala jsem botou, počítala každý tlukot srdce, než jsem vešla do obýváku.

"Oh," Vydechla jsem. "Nemyslíš, že vypadáš trochu-"

"Hloupě?" Přerušil charlie.

"Měla jsem na mysli spíš 'šarmantně'."

Charlie se začervenal. Alice ho chytla za tameno a otočila jím kolem dokola, aby předvedla světle hnědý smoking.

"A teď to sundej, Alice. vypadám jako idiot."

"Nikdo, koho jsem kdy oblékala já nevypadá jako idiot."

"Má pravdu, tati. Vypadáš úžasně. K jaké příležitosti?"

Alice protočila oči. "To je jen konečné ověření velikostí. Pro oba z vás."

Strhla jsem pohled z neobvykle elegantního Charlie a pohlédla na obávaný bílý látkový balíček, opatrně položený na pohovce.
"Aaah."

"Přesuň se do svého šťastného místečka, Bello, nebude to trvat dlouho."

Vtáhla jsem do sebe hluboký nádech a zavřela oči. Držela jsem je zavřené a stoupala jsem svou cestou směrem po schodech do mého pokoje. Vyslékla jsem se do spodního prádla a nechala ruce natažené nahoru.

"Člověk by si pomyslel, že ti pod nehty vrážím bambusové třísky," Mumlala si Alice pro sebe jak mě následovala dovnitř.

Nevnímala jsem jí. Byla jsem ve svém šťastném místečku.

V mém šťastném místečku byl všechen tenhle svatební stres dávno za mnou a pryč. Konečně překonán a zapomenut.

Byli jsme sami, jen Edward a já. Místo bylo neurčité a neustále v proudu. - Morfovalo se z mlhou zahaleného lesa, po mraky pokrytého města ledové noci. - protože Edward stále udržoval místo pro naše líbánky v tajnosti, aby mě překvapil. Ale já jsem se nijak zvlášť nezajímala o tu část kde.

Byli jsme spolu, a já dokonale splnila svojí část úmluvy. Vzala jsem si ho. To byla ta největší. Ale také jsem přijala všechny ty bezmezné dary a byla přijata, jakkoli zbytečně, na Dartmouth-skou kolej. Teď byl na řadě on.

Než mě měl proměnit v upírku - jeho velký kompromis - měl ještě jednu smluvní výhradu, kterou musel splnit.

Edward měl něco jako až fanatický zájem o všechny lidské věci, kterých bych se měla vzdát. Zkušenosti, o které mě nechtěl připravit. Ale já měla pouze jednu zkušenost, na které jsem trvala. Samozřejmě to byla ta jedna, na kterou by on byl nejradši kdybych naprosto zapomněla.

Ale přesto tu ta věc stále byla. Věděla jsem, jaká budu až bude po všem. Viděla jsem novorozence z první ruky, a slyšela jsem všechny ty historky mojí budoucí rodiny o těch brzkých, divokých dnech.

Po několik let bude nejpřesnější popis povahy mojí osobnosti jako "žíznivá". Bude chvilku trvat, než to budu schopná být zase já. A i kdybych se mohla dokonale ovládat, nikdy bych se nemohla cítit přesně tak, jak se cítím teď.

Lidsky... a vášnivě zamilovaně.

Chtěla jsem tuhle zkušenost naplnit ještě před tím, než vyměním tohle teplé, rozbitné, feromony bouřící tělo za něco krásného, silného... a neznámého. Chtěla jsem s Edwarnem opravdové líbánky. A, i přes všechno nebezpečí, kterého se obával že mě vystaví, slíbil že se pokusí.

Byla jsem si jen nejasně vědoma Alice a šoupání a klouzání saténu na mé kůži. Nestarala jsem se, na ten moment o to, co si o mě zrovna celé město povídá. Nestarala jsem se o podívanou, ve které budu muset až příliš brzo zazářit. Nedělala jsem si starosti o to, do jakého nastoupím vlaku, že budu vystupovat ve špatný moment, že jsem příliš mladá, o obecenstvo nebo dokonce o prázdné místo, kde by měl sedět můj nejlepší přítel.

Byla jsem s Edwardem ve svém šťastném místečku.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama