2. Jé, tady je teda lhářů a pěkně dusno.

26. března 2009 v 20:03
2. Jé, tady je teda lhářů a pěkně dusno.
"Ivo? Co kdybychom zašli na nákupy?" Zeptala se mě Vampire Angel, když jsme míjeli už třetí obchod, ve kterém měli překrásné letní šaty.
"Jo jasně, jenom si odnesu zavazadla do pokoje ok?" Wau, když mě to tak napadá, kde se ten je zámek nebo co to je vůbec nachází.
"Já myslela třeba zítra. Popravdě ještě něco mám." Plaše se na mně usmála a já se začala smát zplna hrdla.


"Jen si běž. Já najdu ten hrad sama." Rozhlédla jsem se okolo sebe, ale žádný hrad jsem neviděla. To bude zajímavý.
"Ivo není to hrad, ale palác." Vampire Angel si zaťukala na čelo a pak zmizela mezi davem, jenomže já její vůni i tak cítila, avšak pak se do toho zamotala nějaká jiná známá vůně.
"Ach to je on." Vydechla jsem, když jsem spatřila mého temného rytíře s nějakou překrásnou dívkou u kašny. Ccc, teď jsem se jako naštvala, co si dovoluje mi ho přebírat. Vlastně on mi nepatří.
"Ivo, já říkal, že se potkáme." Ukázal se u mě dřív, než jsem se odhodlala k němu přijít já. Za tu dobu se vůbec nezměnil, ale zdál se mi hezčí.
"Ahoj. Víš, že jsi mi stále neřekl tvé jméno?" A teď by mi ho měl i říct, slíbil to.
"Já jsem Marcus. Pracuji tu jako stráž a právě teď budu strážit tebe." Oba jsme se smáli, měl moc krásný úsměv, ale bylo tu něco, co mi nesedlo, jenomže jsem nevěděla co.
"Mohl bych ti ukázat tvůj pokoj?" Kývla jsem a pomalu postupovala za ním. Došli jsme až k nějaké jeskyni, kde mě vzal do náruče, wau, byl to skvělý pocit, a skočil se mnou dolů.
"Tak jsme v paláci. Je to tu velice staré a nikdo neznámí by se sem nedostal." Mrkl na mě a pokračovali jsme chodbou, která byla osvícená.
"Na tomhle obraze je nás dohlížeč, prostě hlavní upír Aro. Dále pak Caius a Jane. Tento obraz přeskočíme." Rychle mě popadl za ruku a dovedl mě do jiné chodby. Jenomže já se nikdy nevzdávám.
"Upadla mi tam náušnice." Začala jsem vzlykat a Marcus mě do náruče a běželi jsme zpátky.
"Tady žádná náušnice není." Kroutil hlavou, když po pěti vteřinách běhání dokola nic nenašel a ani jsem se tomu nedivila.
"Jsi lhář Marcusi. Já věděla, že tě odněkud znám. Ty jsi Marcus Volturi, obránce Volterry. Ach." Na tom obraze byl krásný, ale ne tak jako ve skutečnosti. Hodně mu malíř křivdil.
"Promiň, ale já jsem chtěl být jednou normální. Promineš mi to?" Podíval se na mne psími oči a já jsem mu to nemohla neprominout.
"Ok promíjím ti to…" Při těchto slovech mě vyzvedl do vzduchu a začal se točit. " ale musíš mi dát nějaký tvůj obraz do pokoje." Bála jsem se, jestli náhodou něco těmito slovy nepokazím, ale on mě jenom položil na zem a dlouze se na mě podíval.
"Dobře budeš tam mít můj obraz, avšak na oplátku se semnou vyfotíš." Zpečetili jsme to podáním ruky a pak jsme procházeli dalšími chodbami, kde všude na obrazech byl on.
"A líbí se ti tady ve Volteře?" Zeptal se mě po chvíli ticha. Byla jsem ráda, že někdo začal zase s konverzací.
"Jo líbí se mi tu, jenomže tu nemáte moc hezký kluky." Jak já ráda lidi škádlím, je to prostě můj koníček.
"Já ti dám, že tu nejsou hezcí kluci." Vrhl se na mě a porazil mě na zem, tak že jsem se nemohla vůbec hýbat. "Říkala jsi něco?" Ptal se mě pořád dokola, když jsem mu pořád odpovídala, že ano říkala.
"Dobře. Nejsou tu sice hezcí kluci, ale je tu jeden nádherný. Spokojený?" Hrála jsem uraženou, aby také věděl jaký to je, když je na něj někdo naštvaný.
"Jo a moc." Usmál se a pohladil mě po nose, v tu chvíli mě má uraženost přešla a on se tomu začal smát.
"Tady je tvůj pokoj." Řekl, když jsem se konečně zvedla. "Ale teď musím jít. Musím s něčím pomoc Arovi. Uvidíme se na večeři." Mrkl na mě a pak už byl pryč, ccccc.
Začala jsem se štrachat v zavazadlech, abych našla klíč od svého pokoje. Nakonec jsem ho přeci jen našla a odemkla jím velké dveře, které museli být nejmíň třicet centimetrů tlusté.
"Och." Zmohla jsem se jen na toto slovo. Pokoj byl velký, něco jako dvě ložnice. Uprostřed pokoje byla velikánská postel, na kterou jsem hned skočila a cítila jsem se na ní jako v bavlnce. Měla jsem zde dokonce vlastní koupelnu a televizi. "Wau."
Začala jsem si vybalovat věci a pak jsem si vzpomněla na dárek od Alice. Rychle jsem rozbalila velkou krabici, která byla do teď schovaná v největší tašce. Ani ne za tři vteřiny jsem měla dárek rozbalený, a co tam nevidím, překrásné bílé šaty, o kterých jsem jí jednoho jarního dne básnila. Hned jsem si je musela vyzkoušet, musím uznat, že mi velice slušeli. Už už jsem nesla krabici ke koši, ale všimla jsem si nějakého papírku. Byl to dopis od Alice.
"Milá Ivo. Pamatuji si na všechny naše zážitky. Hlavně na naše polštářové bitvy u nás doma. Všem se tu po tobě stýská, obzvlášť mě. Použila jsem tvůj nápad, jak porazit Emmetta, zabral, díky moc. Snad se co nejdřív uvidíme a to si piš, že uvidíme a to nejmíň do měsíce.
S láskou Alice
PS: Pozdravuj Marcuse Voltera. Moc se na tebe těšil. ;o)

"Wau, ona se znala s Narcisem a nikdy mi o tom neřekla? To si zapamatuji jako." Začala jsem na ní z legrace nadávat.
Ještě nějakých pět minut jsem si užívala klidu v posteli a pak, protože jsem ucítila známou vůni, vyšla jsem z pokoje, abych zjistila, kdo to je.
"Ale ale, koho pak to tady máme. Nebo spíš kdopak toto je?" Byla tam Vampire Angel s nějakým klukem. Začala jsem si ho měřit a pak jsem poznala, koho mi připomíná…
"Ahoj Ivo. Tohle je Alec, pracuje tu jako zahradník." No Marcus si vymyslel alespoň lepší zaměstnání. Proč se všichni Volturiovi snaží nás normální upírí zmást?
"Jasně a to tě nenapadlo, proč tady je na všech obrazech nějaký zahradník." Začala jsem se smát a Vampire Angel se jen rozhlížela kolem sebe, ona si toho snad nevšimla? "Jsi stejný jako tvůj druh Marcus, umíte ošálit a jste velice pěkní." Dodala jsem ještě.
"Ty jsi Alec Volturi?" Zeptala se ho Vampire Angel a on jen kývl. "Tak to mi musíš vše vyprávět." Usmála se a pak už oba zmizeli.
Pokračovala jsem dál, abych našla nejkrásnější obraz s Marcusem. Jenomže pak jsem zaslechla nějaký zvuky, byla to dost hlasitá hádka a na upíry dost nezvyklá. Běžela jsem k tomu místu a zahlédla jsem chlum postav.
"Tady ty dva jsem našla ve městě. Vlkodlak a nějaká normální štětka." Vyštěkla holka, kterou jsem viděla stát u kašny s Marcusem.
"No tak je oba vyhodíme za brány a bude to, nemyslíš VeEee?" Řekl nějaký pán, nejspíš Aro, myslela jsme si to podle těch zářivě blonďatých vlasů.
"Ne Aro. Nezapomeň, že půlka Volterry je má." Ou, tak ta VeEee byla mrcha. Šel z ní sice strach, ale takhle by se s lidmi nemělo zacházet, proč Marcus něco neřekne?
"Ok, tak si jednoho nech." Se dočista Volturiovi zbláznili, vždyť Marcus mluvil o Arovi jako rozumným člověku, avšak teď jsem viděla praví opak.
"Dobře beru si tu holku. Odveď jí k nám do hradu Ewikku. A kde vůbec je Hr@nolek?" Měla si vybrat vlkodlaka, ne že by mi ho nebylo líto, ale já vlkodlaky nesnášela, jako snad každý upír.
"Vždyť jí znáš, určitě je zalezlá v té mezeře v bráně." Ach, takže tu mají upíra samotáře, wau.
"Jacobe, miluji tě." Řekla, ta holka, kterou právě teď odváděla nějaká Ewikk.
"Já tebe taky, Chuckyno." Aa, vlkodlak a člověk spolu? No nejspíš se do ní otiskl. Tu holku zachráním s pomocí Vampire Angel, nebude to zas tak lehké, ale zvládneme to.
"A ty Marcusi, vyber si, buď budeš se mnou, nebo tu Ivu zabiju." Cože?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti tahle povídka?

Ano
Ne
Něco tomu chybí

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama